O kulovém blesku a co natropil.

21. 10. 2019 13:00:03
Příhoda z Julských Alp z roku 1982. Dokonce k této historce vyšla celá stránka v tehdejší sobotní Mladé Frontě. Na vojně, o dva měsíce později, jsem díky tomu byl asi pět minut slavný i mezi mazáky.

V roce 1982 jsem byl účasten po všech stránkách zajímavého zájezdu výběru horolezeckých juniorů (i části seniorů) do Julských Alp. Jelo se autobusem a vedla nás silnější soudružka vedoucí z Brna, která ze zájezdu nic neměla, protože trnula celou dobu hrůzou, kolik nás uteče a co na to její kariéra v ÚV ČSTV. Utíkání z Jugoslávie byl totiž tou dobou tak populární sport, že jednou údajně utekl celý zájezd i s řidičem autobusu a museli soudruzi poslat pro autobus prověřenějšího soudruha řidiče, aby se nám vrátil alespoň inventář ČSAD. Zájezd byl na téměř na čtyři týdny, 18 dní v horách, z toho týden pod Triglavem a 10 dní v dolině Planica pod nádherným „Matterhornem“ Julek – Jalovcem a týden u moře na ostrově Krk. To moře nás, nadějné a nadržené lezce dost teoreticky nebavilo, ale nakonec to tam byla docela sranda, díky čundrům po ostrově a díky chechtavé Marii. Chechtavá Marie byla známá tím, že byla úplně všude zarostlá, takže podle všech mužských regulí (na genderovou korektnost kašlu) asi velmi vášnivá a smála se tak výrazným a pronikavým smíchem, že lidé, kteří ji neznali si mysleli, že má nějaký astmatický, popřípadě duševní záchvat. Smála se pořád, proto ta přezdívka.

Asi tak 20 hodin v autobuse vyplněných popíjením, žvaněním a chabými pokusy o spánek a byli jsme v Jugoslávii. V prosluněné pohodové Jugoslávii bez etnických čistek, které zatím jen tak neznatelně bublaly pod povrchem. Nějak jsme přikodrcali Karosou prudce stoupavou silničkou okolo známého vodopádu Peričnik, „co umeje ti konečnik“ (tam jsme vystoupili jednak k obdivování přírodní scenérie a druhak aby prázdný autobus vyjel pruďák) k Aljaževu domu pod naprosto monumentální stěnu Triglavu, která svými rozměry 1,5 km výšky a 3 km šířky uzavírá nejen dolinu, ale řadí se i mezi největší a nejvýznamnější stěny Alp. Průstup touto stěnou směle konkuruje třeba i mýtickému obávanému Eigeru a stěna je údajně stejně rozbitá. Sotva jsme vystoupili, už jsme se chystali individuálně přemístit do doliny Planica a tam přes známý prchačský vrchol Ponza utýct do kapitalistické Itálie. Ne na furt, jen tak na čtrnáct dní na zkoušku. Do Dolomit, Benátek a tak, čili do ze socialistického Československa nedosažitelných destinací. Soudružce vedoucí, která se nakonec ukázala jako docela správná ženská, jsme nakecali něco o přechodu hlavního hřebene a mazali jsme. Vedoucí šla do mdlob, bylo ji vše jasné. My v Itálii a ona v kriminále za napomáhání k nedovolenému opuštění republiky. Za parťáka jsem na výpravu do Dolomit měl dobrého lezce a bývalého čundráka Rikiho z Chomutova. Už jsem s ním lezl v Tatrách a šlo nám to dobře. Riky byl hodně ambiciozní a lezl líp než já, takže mě vždycky vyhecoval a lezli jsme spolu v horách pár docela těžkých kusů.To jem ještě nevěděl, že Riky ambiciozní i v jiných oblastech, totiž že je estébák jak Brno.

Bylo mi 19 let a ilegální výprava do Itálie začala. Přešli, resp. přeplížili jsme tak trochu laxně jugoslávskými pohraničníky hlídané sedlo Ponza (kteří nám ochotně ukázali od dvojky červeného kudy, že se tam jde a zároveň nám teoreticky pohrozili, že tam nesmíme my Češi chodit) a byli jsme v kapitalismu. Strávil jsem tam 14 nezapomenutelných dní, kdy jsem sám byl s 50 DM v Dolomitech, Benátkách a taky jeden den hodně letmo v Římě. Stopem s různými typy řidičů – s knězem, na motorce, s horolezcem, se čtyřmi děvčaty v Brouku, s italskou rodinkou, s krásnou čtyřicátnicí, se kterou jsem byl i jinde, a taky mě vzala na snobský večírek v Cotrina d ́Ampezzo, kde jsem byl trochu středem pozornosti za exota z Východního bloku. Nakonec jsem byl tak blbej, že jsem se k velkému smutku mého táty, který se už už těšil, že uteču za „lepším“, vrátil zpět nejprve do doliny Planica a posléze do ČSSR, kde jsem za odměnu nastoupil během měsíce na vojnu na dva roky. O tom všem jiná povídka.

V dolině Planica se slavnými skokanskými můstky a julským „Matterhornem“ Jalovcem jsem se konečně mohl věnovat tomu, za čím jsme do Julek přijeli, totiž lezení. Se spolulezcem Myšákem jsme si vybrali velmi obtížný průstup téměř kilometr vysokou stěnou Travniku tzv. Aschembrennerovou cestou. Aschembrenner s Bradem Pittem alias Hainrichem Harrerou vylezli legendární a dodnes smrtící severní stěnu Eigeru a taktéž se odebrali těsně před válkou do Himalájí na Nanga Parbat, aby se mohl Brad Pitt skamarádit s Dalajlámou. 600 metrů opravdu těžkého kolmého a v několika místech i převislého lezení, pak se to položí a zbývá cca 300 m čtyřkovými stěnami na vrchol. Stejnou cestou se den po nás chystal prostoupit Riki s Pavlem z Plzně. Domluvili se, že nás budou dalekohledem pozorovat jak nám to jde a podle toho se do věci vloží. Výstup samotný byl téměř na hranici mých možností, místy je i přesahoval. A to v takových chvílích, kdy jsem štandoval v jedné rezavé skobě zatlučené pravděpodobně samotným Aschembrenerem, Myšák nade mnou dobrých dvacet metrů v šestkové stěně bez jediného jištění prohlásí „že asi spadne, průstup střechovitým klíčovým převisem, kde jsem se držel skob a karabin tak, až jsem tam jednu naší (Myšákovu) nechal a nebo výlez komínem, kterým tekl slušný vodopád. Samozřejmě, že absolutně ledový. Je nasnadě, že celou cestu táhl Myšák a já se s vytřeštěnýma očima, které by mi vypadly strachy, kdybych neměl brýle, jen vezl. Na klidu nám ani nepřidalo, když nám dole v táboře řekli, že poslední dva co to lezli, se oba zabili a že je tak úplně ještě nenašli. „Připravte se na setkání“ řekli doslova. K tomu tedy naštěstí pro nás nedošlo a tak jsme dokázali obtížnou částí stěny s obrovskými kolmými zářezy a sokolíky prostoupit relativně docela rychle a někdy okolo čtvrté odpoledne jsme se symbolicky přehoupli přes kolmou až převislou hranu a ocitli se v poklopených stěnkách a pilířích nádherně prosvícených sluníčkem. Pořád ale zbývalo 300 metrů lezení.

Na vrchol Travniku jsme dorazili za tmy. Travnik se naštěstí z druhé strany svažuje mírně pomocí horských luk a suťovisk. Přichoulili jsme se ze závětrné strany k velikému balvanu, povečeřeli tatranky a studený čaj a zabalili jsme se do šusťákového žďáráku, jediné bivakovací pomůcky, co jsme s sebou měli. Bylo to v nejparnějším létě, přes den byly teploty okolo třiceti a nás hřálo mládí. Alespoň jsme si to mysleli tak do půlnoci. Pak začala kosa. Samozřejmě, že jsme měli jen to, co jsme měli (po průstupu vodopádovitým komínem silně navlhlé) na sobě plus slabou větrovku a pláštěnku. K ránu začalo mrznout. Poznali jsme to podle toho, že nám zmrzl zbylý čaj ve flašce. Choulili jsme se k sobě jak dva teplouši, pozorovali nekonečné množství hvězd, povídali si o tom, jaká je zima a nespali. Klasický bivak. Vstávali jsme ještě chvíli před rozbřeskem. Jaké bylo naše překvapení, když snad 30 metrů od nás stál chlap s foťákem na stativu a čekal na kýčový východ slunce. Pár set metrů od nás na poklopenou stranu Travniku byla totiž chata. No nic, začali jsme v klídku sestupovat a kolem poledního už bylo zase přes třicet stupňů a tak jsme rozmrzli. K odpolednímu bylo dusno jak u tavící pece a vypadalo to na obrovskou bouřku. Při sestupování po železných žebřících a lanech, tedy hromosvodech a čtení spousty cedulek o tom kdo a kdy a kde byl „ubit streloj“, čili zabit bleskem nás napadlo, zda až to začne, je lepší se držet železa a dostat bleskem, a nebo se nedržet a spadnout. A ono to začalo. Bouře s kroupana jako kráva. Naštěstí už nám na louky zbývalo posledních pár desítek metrů po hromosvodu a tak než se „strela“ rozhodla do koho uhodit, byli jsme na trávě. Do tábora jsme dorazili promočení, unavení, ale šťastní z podařeného výstupu. Sotva jsme dosedli k zaslouženému pivku, přihnal se po louce mokrý Riky a křičí. „Ty vole, do Pavla uhodil kulovej blesk“

A jal se vysvětlit nám celou situaci. Pustili se do cesty Aschembrennera za námi s jednodenním odstupem s tím, že bivakovali pod stěnou a do výstupu se pustili za ranního kuropění, resp.ještě kousek před ním. Stěnu vylezli tak jako my za den a možná trochu rychleji, protože odpolední bouřka je zastihla až v samém závěru výstupu, takřka na vrcholu v lehkém terénu. Riky pokračuje „Obloha během chvilky zčernala, spustil se liják a hned po něm kroupy. Byli jsme na kost, ale k dosažení vrcholu nám zbývaly sotva dvě délky v dvojkovém terénu. Šli jsme současně, asi deset metrů od sebe, lano z větší části namotané v rukách. Najednou, z ničehož nic se mezi námi objevila koule veliká asi jako fotbalový míč. Bledě zářila a pomalu se blížila, jakoby plula po zářící koleji směrem k Pavlovi. Žádný žár, nic. Všechno se odehrávalo strašně pomalu jakoby se zastavil čas, a nebo jsme najednou byli v hustém sirupu. Když byla ta koule tak tři metry od Pavla, vybuchla. Prostě se najednou bezhlučně rozpadla a zmizela. Pavel se skácel na zem. Naštěstí normálně dýchal a z bezvědomí jsem ho probral v pár vteřinách. Co bylo ale horší, že byl úplně mimo. Potácel se jako dítě, nevěděl kdo je, kde, proč tam je, nereagoval na řeč, na nic. Sestup s Pavlem potácejícím se jako zombie po kolmých žebřících jsem zavrhl. Udělal jsem to, že jsem ho musel svázat, jednak aby nespadl stěnou dolů a taky aby nikam neutekl. Našel jsem převis, kam nepršelo a tam jsem ho přivázal s tím, že pro něj za chvíli příjdeme. Zburcoval jsem Horskou službu přes vysílačku v chatě na druhé straně Travniku a běžím sem. Musíme pro něj.“

I když jsme byli unavený jako svině a nevyspalý, samozřejmě jsme šli. Všech deset chlapů, co v táboře byli. Vybouřilo se a přestalo už naštěstí i pršet. Počasí se ustálilo na vlhké mlze. Když jsme po několika hodinách výstupu přišli k malé jeskyňce, kde Riky Pavla nechal, čekalo nás nemilé překvapení. Na zemi se válelo rozvázané lano a Pavel nikde. Okolo mlha, že bylo vidět sotva na 20 metrů, na jednu stranu suť a travnaté svahy, pak hřebínek a devítisetmetrová šluchta do údolí Planica. Tak snad se proboha nerozvázal a nespadl tam. Na hřebeni jsme se setkali s místními členy Horské služby, kteří mezitím už také z druhé strany dorazili v počtu pěti mužů. Dohodli jsme se, že uděláme rojnici na dohled v té čím dál tím hustší mlze a budeme Pavla, nebo alespoň nějaké stopy po něm hledat.Chodili jsme tak po travnatých stráních dobrou hodinu a volali : Pavle!, Pavle!“ Pak si jeden z nás uvědomil, že hlas co volá „ Pavle!“ po jeho levice, zní nějak jinak a taky trochu povědomě a šel v mlze za tím tajemným voláním. Objevil Pavla, jak volá „ Pavle!, Pavle!“ a hledá tak sám sebe. Celé se to odehrálo tak, že se Pavlovi podařilo dostat se nějak z pout, kterými ho Riky, evidentně špatně, zabezpečil, aby neutekl a právě, že utekl. Co měl dělat člověk v dešti a mlze, který neví kde je a proč tam je a má momentálně rozum dvouletého děcka, na vrcholku dvouapůltisícového Travniku? Jal se bloumat po okolních svazích. Naštěstí na tu správně svažitou stranu. A tak Pavel našel sám sebe a my díky tomu našli Pavla a ten mohl být předán k odborné lékařské péči.

My pak odjeli z hor dělat psí kusy k moři a cestou zpátky do Čech jsme Pavla vyzvedli v nemocnici. Byl v pořádku, jenom měl na hlavě mezi vlasy vypálené malé kolečko a čtrnáct dní si nic nepamatoval. Ale kolik existuje lidí, kteří viděli tak tajuplný a nevyzpytatelný úkaz, jako je kulový blesk, o jehož původu kromě ufologů nemá jasno ani široká vědecká obec? A kolik takových lidí kulový blesk zasáhl a přežili to? Pavel ano. A navíc našel sám sebe. Doslova.

PS: Ze „zájezdu“ jsme se vrátili všichni do jednoho. Celníka v Komárně nečekaná situace, že jsme v plném počtu a nikdo neemigroval natolik vyvedla z konceptu, protože se mu to už půl roku u žádného autobusu nestalo, že nás vůbec nekontroloval a my tak mohli převézt přes hranice několik desítek silně ideologicky závadných italských porňáků, které jsme našli v italské popelnici. Přece jsme je tam nemohli nechat. V té době se v ČSSR za ně „plotilo zlotem“ a opravdové porno bylo něco jako Yetti, všichni věděli, že existuje, ale nikdo ho doopravdy neviděl.

Hudba ke kulovému blesku : Bjelo Dugme

Laibach

Autor: Dan Eminger | pondělí 21.10.2019 13:00 | karma článku: 20.67 | přečteno: 489x

Další články blogera

Dan Eminger

Jak jsme si hráli na Rychlošípáky a jiné příhody z povinné školní docházky

Pár historek z povinné školní docházky v 70. letech minulého století, když už je ten školní rok ve století novém. Je to hodně o Ústí a pro ústečáky.

26.9.2019 v 9:34 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 252 | Diskuse

Dan Eminger

Jak tátu totálně nasadili

Několik neuměle pospojovaných historek z totálního nasazení, jak mi je vyprávěl můj táta. Co jsem pozapomněl, to jsem si trochu poupravil. Je to povídka, ne souhrn historických, a nebo obecně hlásaných pravd. A je to dlouhý.

19.9.2019 v 14:57 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 463 | Diskuse

Dan Eminger

Normální paranormální příhoda na Kavkaze

Povídka o tom, jak se dá setkat s paranormálními příhodami i když o ně člověk nestojí. A o tom jak se účastníci příhody dozvěděli až po 20 letech, že byla vlastně paranormální. Je fakt strašidelná.

5.9.2019 v 8:41 | Karma článku: 19.22 | Přečteno: 544 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Vladimír Rýdl

Mlhovka kam se podíváš...

Tak tu máme podzim a jeho krásné barvy. Máme tu taky mlhy, které jsou krásné jen když se na ně díváš z vrcholu hor. Pak tu máme mlhovky. Ty jsou účelné nebo otravné, záleží na úhlu pohledu...

25.10.2019 v 13:09 | Karma článku: 17.31 | Přečteno: 548 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Antikuřácký experiment...

Jsem silný nekuřák, chovám se ke kuřákům slušně, ale to samé o nich říct nemohu. Vadí mi smrad z kouření, obtěžují mě nedopalky... Zkusil bych tento experiment...

24.10.2019 v 22:42 | Karma článku: 11.48 | Přečteno: 605 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Tři v jedné posteli ...

Když jsou tři v jedné posteli, nemusí to být hned vo hubu. Může a je to občas velká legrace, věřte mi ...

15.10.2019 v 19:18 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 412 | Diskuse

Vladislava Chourová

Myšpulka ze ZOO si užívá hřejivého domova a lidské lásky.

Esmeraldo, štěstí moje. Ty tvoje nádherné smaragdové oči, říkávala mi má nová paní a letmo mě políbila na čumáček. A mé smaragdové oči se zalily slzami. Paní jež měla srdce jen pro svou kočičku kterou si odchovala od koťátka a ona

6.10.2019 v 11:49 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 173 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 18.02 Průměrná čtenost 416

Ústečák, mám rád pro někoho těžko uchopitelné charisma industriálně a sociálně vyloučeného města, zajímá mě pohnutá historie regionu v dobách minulých a vlastně i současných. Miluji nádhernou krajinu a přírodu v okolí o které naštěstí moc lidí mimo region ještě neví. Aktivní, ne moc dobrý horolezec. Mám rád sporty v přírodě, hard rock a lidi kteří jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz