Jak jsme si hráli na Rychlošípáky a jiné příhody z povinné školní docházky

Pár historek z povinné školní docházky v 70. letech minulého století, když už je ten školní rok ve století novém. Je to hodně o Ústí a pro ústečáky.

Do první třídy jsem začal chodit do slavné Zelené školy v centru města Ústí nad Labem, první den ve škole si kupodivu normálně pamatuju, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, co jsme tam vlastně dělali. Když jsem za 23 let od tohoto okamžiku vedl do první třídy svou dceru Aničku, na dotaz paní učitelky: „Co si děti myslíte, že budete ve škole dělat?“, odpověděla šestiletá Anička pohotově: „ Učit se matiku.“ A měla pravdu. Možná jsem řekl podobnou moudrost. Akorát já jsem to řekl „soudružce“ učitelce v roce 1969, která se právě vzpamatovávala z toho, že už nás podruhé osvobodili Rusové a nemají se k odchodu.

     Brzy poté jsme se přestěhovali z Velké Hradební 2323 do zbrusu nového paneláku na Skřivánku v ulici Stará 45 (což pak moje máma při dotazech na věk používala léta a nelhala), představujícího vrchol nadstandardního bydlení začátkem 70. let. A protože táta jako stavař a projektant měl trošku dost protekci, mohl si i vybrat byt. Vybral ho v šestém patře s naprosto luxusním výhledem na Ústí. Vysoký Ostrý, Milešovku s Kletečnou a hrad Střekov na jedné straně a hřebeny Krušných hor na straně druhé. Táta s mámou měli hory rádi a mohli se na ně koukat každý den z balkónu. Mnohem raději jsme ale do hor jezdili naživo. Každopádně se stěhováním souvisel i můj první školní přestup.

     Homolkovi se pomalu chystali na Spartu do Teplic, když jsem tedy přestoupil ze školy Zelené, do školy Staré na Skřivánku a to do první třídy, která byla separovaná v krásné vilce v „údolíčku“ pod tajuplnými garážovými dvory na tak strategickém místě, že nás tam chodilo hodně hochů z tak trochu odjakživa znepřátelených stran. O Foglarovi jsme nevěděli ani zbla, bylo nám šest a už jsme se kastovali, uzavírali spojenectví proti cizákům z jiných čtvrtí s hochy z bližších paneláků. Ani to, že jsme podle Foglara hoši, jsme nevěděli. Byli jsme obyčejní kluci.  Kluci z „Novátorky“, cihlového sídliště z 50. let a s nimi táhnoucí kluci ze staré zástavby po Němcích a z vilek, čili starousedlíci, ostří chlapci ze sídliště z „Malátovky“ považovaní vždycky tak nějak za grázly, a konečně my, vyjukaní přistěhovalci z nových ještě pořád cementem vonících nezaschlých paneláků ve Staré a okolo hospody U Korbela. Korbel byla tzv. sídlištní občanská vybavenost, čili paneláková hnusná zahulená hospoda, kam jsme chodili tátům pro píva do džbánků a bandasek a za hospodou nenápadně upíjeli. Já chodil do bandasky, než jsem tátovi koupil k narozeninám krásný džbán a jel jsem pro něj k panu hrnčířovi na kolečkových bruslích a před vchodem do paneláku jsem upad a džbán rozbil. Pokračoval jsem v bandasce. Ty Rychlý Šípy jsme v sobě měli, navíc znovu vycházely v takových sešitech, co polovina byli Šípáci a druhá polovina dobrodružné příběhy od Batličky. Jenom jsme se naučili číst, že máma má maso a Ema má mísu, už jsme to hltali. Ty sešity mám dodnes i když jen co jsme se je naučili číst, tak je zakázali.

     A taky tam se mnou do první třídy chodila Alenka, se kterou jsem seděl v lavici a ta měla předkus a rovnátka a byla tou nejkrásnější bytostí, jakou jsem dosud poznal. Učila nás paní učitelka Lapáčková, hodná paní a manželka vyhozeného akademického malíře pana Lapáčka, který učil taktéž, ovšem už ne na Vysoké škole budoucí akademiky a estéty, ale v Lidové škole umění nás děti, protože řekl něco, co si myslel a nebojbože to možná i podepsal. Též s námi chodil moc hodný kluk, tichý a zakřiknutý Berka, ze kterého se později v „nové době“ stal soudce Berka a jež se namočil do mnohamilionových podvodů při rozkrádání zkrachovalých podniků. K jeho cti nutno dodat, že i v době, kdy ho bylo možno vídat v televizi ve zprávách jako podezřelého až odsouzeného, jsme se zdravili, potkávali se na bigbítech a připadal mi normální. Vůbec nevypadal jako padouch. Vono, ale když se člověk vyučí právníkem, padouchem se asi stává jaksi automaticky. Jako bonus k titulu.

     Další můj spolužák z první třídy, Milan Šimák, zase seděl osm let v Austrálii za pašování drog. To měl štěstí, v Indonésii by neseděl, ale visel. Na třídní sraz po asi milionu let přijel rovnou z toho australskýho lapáku. Ale jinak jsme tam byli samí hodní kluci.

     Když už jsme byli velcí a bylo nám osm let, přestěhovali nás do velké kamenné 17. ZDŠ, známější pod názvem Stará škola (podobnost s kapelou Stará škola není náhodná) na ještě známější křižovatce u Starý školy. Asi proto, aby nás případně mohlo lépe přejet auto, a aby nás mohly konečně šikanovat starší děti. Mezi nimi vynikali zejména bratři Krejčíkovci z Malátovky, známí podstrachové okolí a trapiči menších a slabších dětí. Jak už to tak chodí. Vyvinuli se z nich asi veksláci a zelináři. Taky nás učila moc hodná paní učitelka, která nám tak poutavě a zajímavě vyprávěla o Sovětském Svazu, a my to žrali i s navijákem, že když jsem tam později byl, myslel jsem si, že jsem v úplně jiné zemi. Zajímavé to tam bylo moc, ale úplně jinak, než nám vyprávěla ta hodná mladá soudružka, která se jmenovala Květoslava Čelišová a byla urputnou členkou strany. Členkou strany zůstala dodnes, budiž ji to ke cti. Můj kamarád Péťa Novák později ukazoval školní černobílou fotku, na které je zvěčněn coby malé dítko spolu se soudružkou učitelkou Čelišovou, jako dobrovolný důkaz kolaborace s režimem. Ale to její vyprávění o Taškentu, jak je tam horko, že se spí jen pod prostěradlem a z venku ve vlahé noci vanou vůně orientu, a jak národy Uzbekistánu ruku v ruce zavlažují pole s bavlnou, nezapomenu nikdy. V Taškentu jsem byl podobně jako brouk Pytlík dvakrát, a horko tam bylo vždycky. Národy Uzbekistánu po sobě střílely a vzájemně se zabíjely, zavlažovaná pole bavlny úplně vysušila Aralské moře, což před komunistama dokázal prý jenom Mojžíš, a místo vlahé vůně orientu byla cítit kanalizace, protože soudruzi udělali chybu a při výstavbě betonové metropole zbořené v 60. letech kupodivu zemětřesením a ne režimem, na kanaldu jaksi zapomněli. Tak na hlavní třídě byl vedle šestiproudé silnice rigól a v něm odkanalizování dané části obce. Ale jinak jsou  Uzbekistán, Kirgizstán a Kazachstán o kterých nám soudružka Čelišová tak poutavě vyprávěla opravdu nádherná a neuvěřitelná místa naší planety. Přírodopisně i historicky. Ale o tom jinde. Takže koneckonců  mám na soužku Čelišovou vzpomínky hezké. Taky se mi líbila. Zřejmě patřila k těm  naivním prosťáčkům, co věřili, že socialismus je věc dobrá a lidu prospěšná. Lidé ji prý měli rádi i jako poslankyni za KSČM a opravdu se prý snažila lidem sloužit i v novém zřízení, kdy se ukázalo, že už nás netrápěj komunisti, ale komunisti bývalí, kteří začali krást ze „státního“ velice troufale, protože se ukázalo, že nové strany, do kterých rychle přestoupili, žádnou přísnou vnitřní kázeň jako KSČ nemají, že můj hodný spolužák soudce Berka, který dostal devět let natvrdo, je proti nim Rumcajz. Jo a taky nás učila ruštinu paní učitelka Řáhová a té jsem  řekl do očí, že je blbá před celou třetí třídou a dostal jsem za to dvojku z mravů a musel jsem se jí osobně omluvit u ní doma  v ulici SNP. Později jsem ji často vídal  na Telnici na lyžích a i při jiných sportovních aktivitách, takže to nemohla bejt špatná ženská. Už ani nevím, proč jsem ji to řekl, jestli jsem chtěl udělat dojem na spolužačku Čubovou, se kterou jsem seděl nově v lavici a nebo mě nějak rozčílila.

     My jsme drželi partu v pěti. Bylo nás pět jako Rychlošípáků a nebo u pana Poláčka. Nebyla to parta „jako“ z Foglara, to byla parta z Foglara. Rychlé šípy, Chatu v jezerní kotlině i Hochy od Bobří řeky jsme uctívali jako Bibli, a chtěli jsme být ve všem jako Rychlé Šípy. Dokonce jsme několikrát v zimě přišli do školy v kraťasech a pod nimi jsme měli okrové punčocháče, jak to pěkně vykreslil v komiksových Šípech pan Fischer. Všichni se nám smáli. To, že celé dílo pana Foglara zavání tak trochu pedofilní homosexualitou mi došlo až mnohem, mnohem později. Tak jako tak se musím i při četbě, jaké se dovádějícím chlapcům v řece rýsují na mokrých štíhlých opálených tělech svaly (Hoši od Bobří řeky – úvodní stránky) stejně sklonit před personou  pana Foglara. S hochy to uměl a my hoši byli. Jirka Žitný, Venca Faix, Tomáš Ježek, Petr Arnold a já jsme spolu nejvíc kamarádili. Jirka Žitný, Petr Arnold zvaný Árny a já jsme byli z paneláků. Árny až z Malátovky, což bylo mimochodem víceméně nepřátelské území, a jít k němu na návštěvu domů do věžáku byla sama o sobě dobrodružná výprava. Asi jako kdyby jeden Vont byl členem Rychlošípáků a oni k němu chodili návštěvou přes Rozdělovací třídu. Árny byl náš Vont. Venca a Tom byli z cihlové zástavby z 50. let, na což odkazoval (a stále odkazuje) název ulice - Novátorů. Takže jsme byli ze všech okolních čtvrtí a byli jsme dobří kámoši navzdory již vzpomínané rivalitě hochů, kteří od sebe bydleli víc jak pět paneláků.

     Ovlivněni zmíněným Foglarem i ušlechtilostí Vinetoua jsme založili něco jako svůj vlastní klub, a dokonce jsme měli i kroniku, kterou jsem vedl a hodnotně ilustroval. Zakopali jsme ji společně s pokladem několika zálohovaných lahví na úžasném místě. Pod kolektorem vedoucím na budoucí sídliště Severní Terasa, když ho údéesky hloubily. Takže barevně vyvedená ilustrovaná kronika našeho klubu je dnes přibližně 4-5 metrů pod zemí, kousek od podchodu pod čtyřproudou silnicí vedoucí od Staré školy na Severku. Kdyby jste tam někdo chtěl kopat, tak pozor, není to u starého trojitého dubu pod skálou co vypadá jako lidský obličej jako ve Foglarovi, ale je to pod betonovým kolektorem u podchodu ke garážím. Docela by mě zajímalo, co by s tím dělali, kdyby to vykopali neporušené třeba za 2 000 let. Protože kromě hodnotných ilustrací,  jsou tam i hodnotné myšlenky desetiletých kluků. Co asi původně byly svitky od Mrtvého moře? Nebo evangelia? Deníky dobrodružných cestovatelů? Ona totiž každá blbost, je li dostatečně dlouho zakopána, nabývá na důležitosti. Jak vidno na mnohých příkladech.

     Pilným čtenářem všeho, zejména braku, jsem byl už od útlého dětství a povinnou četbu jsem přečetl včetně Občana Brycha a Předtuchy. Ve druhé třídě jsem se přihlásil do Dětského oddělení  Krajské knihovny v Ústí nad Labem. To bylo umístěno v megastavbě Kulturního domu Chemiků, stavby tak socialisticko realisticky rozsáhlé a ošklivé, až byla později prohlášena kulturní památkou. Nejprve jsem tam chodil s mámou, a nebo s babičkou,  a ty si samozřejmě půjčovaly knížky na mě, takže jsem sice chodil do druhé třídy, ale na průkazce jsem měl vypůjčeno na týden třeba sedm knih. V praxi jsem si nesl domů Ferdu Mravence pro sebe a E.T.Setona a G.Simenona pro mámu a babičku. Dětské oddělení v knihovně mělo dvě sekce. Tu hlavní pro menší čtenáře a pak jednu místnost pro náctileté, tam už jako byly „ostřejší“ věci a protože jsem byl pilným a slušným čtenářem, který vracel knížky nepoškozené a vždy včas, mohl jsem už jako malý držet od paní vedoucí knihovny zvláštní výsadu a to tu, že jsem mohl navštěvovat a půjčovat si z obou sekcí. Přečetl jsem v té knihovničce skládající se ze dvou místností, a která mi přišla tenkrát obrovská snad všechno. A nejvíc mě bavily svázané časopisy pro děti. Na ABC mladých techniků a přírodovědců byly normálně pořadníky a to si ještě někteří méně zodpovědní čtenářové vystřihovali z jednotlivých čísel všelijaké obrázky, takže svázaný ročník ABC se čím dál tím víc podobal trhacímu kalendáři. Ale přesto, když se mi ho podařilo půjčit, nebo ještě lépe, když mi paní vedoucí ze známosti půjčila svázaný Větrník, po roce 69 zakázaný, resp. přejmenovaný na Pionýr, který byl plný Buriánových kreseb z dobrodružných zemí, ve kterém byl Tarzan a a Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, moje štěstí neznalo mezí. Tajně jsem svázané časopisy půjčoval vždy na jeden den klukům z naší party. A to bylo dle výpůjčního řádu zakázaný. Vzhledem k tomu, že knihovna byla státní, tak se nám tu začala rýsovat první nesmělá protistátní činnost. Tímto typem protistátní činnosti se zabýval kdekdo a socialismus přesto držel pevně. Asi to nestačilo.

     Pan Klaus v jedné ze svých samolibých a zbytečných esejí přiznává, že nikdy nečetl žádnou Mayovku ani Verneovku a že sledování francouzských či italských komedií je ztráta času. Stihl tak v jednom odstavci urazit několik dětských a dospívajících generací kluků, jakož i významnou součást evropské kinematografie. Asi četl už v dětství tabulky. Soudě podle toho, jak se zapojoval 20 let do naší ekonomiky, zjevně špatně. Na rozdíl od sebestředného ex prezidenta Klause, jsem četl a hltal mimo jiné i Mayovky a Verneovky, podpořené geniálními ilustracemi pana Buriána v prvním případě a originálními francouzskými perovkami v tom druhém. A Foglara samosebou. Klidně se k tomu přiznávám. Četl jsem jako pilný čtenář i mnohem, mnohem horší a jinačejší věci a postupně jsem se dopracoval ke věrné a velké čtenářské lásce ku dobrodružné, humoristické, strašidelné a napínavé literatuře, čili k veškerému „braku“, bráno optikou velké části literárních kritiků. Odtud byl už jen krůček k literatuře fantastické. Kdo jsme, kde jsme se tu vzali a jsme tady sami? A vůbec, rozumíme tomu všemu co se tu okolo nás děje? Tedy velkým obloukem zkrzeva vesmírné bojůvky a filosofické úvahy o existenci jiných entit zpět k literatuře „kvalitní“. Kruh se uzavřel i bez znalosti ekonomických ročenek. Snad proto, že jsem už v dětství byl zkažen Otakarem Batličkou, J. M. Troskou, Karlem Mayem, Funesem, účetním Fantozzim a modrým životem pana Foglara (starší vědí), jsem se nestal mimo jiné  prezidentem. Ne že bych o to stál. Ale zase jsem se naučil najít si dobrodružství i mezi betonovými megahotely v Hurghadě. A společně s Daglesem Adamsem a jeho čtenáři znám i smysl života, vesmíru a vůbec. Je to 42.

     V páté třídě jsem přestoupil do sportovní plavecké školy a rychlošípácké období tím skončilo. Tam jsme kromě učení ráno vstávali v půl šestý a šli do „Vrbáku“ plavat, pak v osm nás odvezl autobus do školy a odpoledne jsme zase šli plavat. Do Vrbáku. Pro neústečáky - Lázně Dr. Vrbenského nechal postavit zlý kapitalista Schicht pro své zaměstnance a po sto letech je nechali jiní zlí kapitalisté a manažerští nýmandi rozpadnout na prach. Začalo sportovní období. Někteří se díky tomuto drilu vypracovali až na mistry republiky, ale já mezi ně nepatřil. Přestože moje plavecké úspěchy byly jen okresního formátu a v plaveckých tabulkách jsem svými časy vyplňoval spíše ty zadní pozice, bavilo mě to, poznal jsem nové životní kamarády a díky permanentní únavě jsem neměl čas na blbosti a tak jsem mohl přestát pubertu bez větších průserů. A nebo ji mám dodnes, protože se denně modlím, aby mě rychlošípáctví a sportování nepustilo až do smrti.

Hudba ke kapitole:   Vladimír Mišík – Stříhali dohola

                                  Ulrych s bigbeatovou kapelou

                                  Olympic s Gottem – Zvonek samotu otvírá

                                  Vladimír Kryl – Bratříčku

                                  Jimi Hendrix – Woodoo Child

                                  Ústřední melodie z filmu Vinetou

                                  Melodie z Majora Zemana

                                  Laufer – o Minaříkovi