Jak tátu totálně nasadili

19. 09. 2019 14:57:29
Několik neuměle pospojovaných historek z totálního nasazení, jak mi je vyprávěl můj táta. Co jsem pozapomněl, to jsem si trochu poupravil. Je to povídka, ne souhrn historických, a nebo obecně hlásaných pravd. A je to dlouhý.

Táta se mi narodil do celkem dobře situované rodiny v rámci prvorepublikových možností. První syn, dědic středního kulakovského hospodářství, které nikdy nezdědil a naopak ho nechal na krku bratrovi nejmladšímu, aby si to „odskákal“ za celou rodinu, jak praví klasik, a též dědic vesnické hospody, ze které také neměl díky novým pořádkům po roce 1948 ani zbla. Jako prvorozený syn měl jako jediný nárok na kvalitní vzdělání formou reálného gymnázia v Lounech. Po tátovi Vladimírovi přišli na svět ještě jeho bratři Věroslav a Josef. Takže tři kluci v domě a na vesnici, klučičí dobrodružství, někdy taktéž nesprávně vykládané jako lumpárny, nebraly konce. Než se táta na to lounské reálné gymnázium, které jakoby z oka vypadlo škole z nesmrtelných Žákových hlubin študákovy duše, dostal, pár desítek těch lumpáren jako správní kluci vyvedli. A táta jako nejstarší je vymýšlel, organizoval a řídil. Organizovat akce mimopracovní, dobrodružně sportovní, a to s nevšedním zápalem, tak to mu vydrželo po celý život.

Jako hodně ostrá klukovská legrace se mi jeví historka o tom, jak běhali po vesnici Pochválov a všelijak provokovali a popichovali obecního blázna a chuďase v jedné osobě. Ten pravidelně chodil od chalupy k chalupě a všude se vehementně dožadoval provazu za účelem oběšení. Samozřejmě, že mu ho nikdy nikde nedali a jeho prosby za ukončení života byly brány za součást pochválovského koloritu. Zvídavé vesnické děti za účasti tří bratrů Emingerových učinily za dospělé to závažné rozhodnutí a jakýsi provaz mu „zapůjčily“. No a chudák šel a oběsil se na hřbitovní bráně. Dodržel slovo a děti si vyrobily pěkné celoživotní trauma. Mimochodem tuto historku v různých modifikacích jsem slyšel hodněkrát, takže je to vlastně asi příběh vcelku všední. Člověk člověku rád pomůže.

Z dalších veselých příběhů vesnických bratří by se dal ještě vzpomenout příběh, který se odehrál těsně po válce, Táta už do kategorie dětí rozhodně nespadal, totální nasazení v Jéně, ho dosti výrazně zdospělilo, historka je však hlavně o jeho nejmladším bratrovi Pepíkovi, který byl v té době náctiletý, takže pořád ještě tak trochu dítě. Našli tehdy v lesích obklopujících Pochválov nějakou funkční munici, zanechanou tam bůhvíjakou armádou. Odpálit ruční granát napadlo zřejmě Pepíka, přeci jenom byl mladší, ale kdo ví. Každopádně pokud nebyl iniciátorem, táta nadšeně souhlasil. Pro odpálení zvolili dřevěná vrata do jejich hospodářství, určená tímto k likvidaci. V okolí nic než kamenné zdi a tak kromě vraždy vrat se nemohlo nic stát. Teoreticky. V praxi to probíhalo následovně. Německý a nebo ruský granát byl zasunut do díry po velkém suku a odjištěn. Následoval výbuch. Střepiny se odrážely od opukových zdí tak vydatně, až jedna hodně moc zpomalená zastavila o zuby mladšího bratra Josefa. Naštěstí nebyla střepina v plné ráži, takže můj strejda to přežil. Nepřežily to jeho zuby a tak od svých sedmnácti let měl strejda Pepa skoro všechny zuby zlaté a když se usmál, vypadal jako ruský mafián. Na mého tátu však nezanevřel a měli se hodně rádi i po vratovém výbuchu.

Osmileté gymnázium v Lounech snad muselo být předobrazem školy nejen z knížek pana Žáka, ale i z Haškových školních povídek. Potrhlí profesoři s přísným, ale dobráckým ředitelem a učitel tělocviku, fešák s naturelem blíž studentům než profesorskému sboru. Táta dostal ještě opravdu „klasické“ vzdělání s latinou, katechismem a dalšími „nesmysly“ modernímu člověku nepotřebnými. Celý život si zakládal mnohem víc na všeobecném přehledu a světonázoru získaném gymnaziálním studiem, než na vlastnictví vysokoškolského titulu. Na Gymnázium v Lounech, které navštěvoval, jestli se nepletu, i Vrchlický, nebo někdo takový podobný významný a má na budově bustu, zkrátka nedal dopustit a dozajista na něm prožil pro něj nezapomenutelné studentské příběhy. Každopádně latinsky uměl slušně až do smrti a německy stejně jako česky. I když s tou němčinou mu dost „pomohlo“ to několikaleté totální nasazení v nacionálně socialistickém fašistickém Německu. A taky díky tomu katechismu mi celý život vštěpoval historicky ověřenou myšlenku, že církev katolická tak jak se prezentuje posledních dva tisíce let je jedna z nejlépe organizovaných a nejdéle působících zločineckých organizací světa, halící svou obří touhu po moci a ukrutném hromadění majetků voláním po bohu, cíleným tmářstvím a vytvářením dnes už asi stovek miliónů mrtvých ve jménu toho „jejich“, kterého právě tak nějak těch dva tisíce let berou úplně nadarmo. Zřejmě je tomu katechismu vyučoval nějaký opravdu zapálený jezuita obutý do koniášek a se sirkami v kapse na nehodící se četbu. No a latina se mu mohla hodit, kdyby z něj komunisti udělali skladníka ve šroubárně.

Válka zastihla tátu uprostřed studií. Vesnice Pochválov se zdánlivě až zas tak dalece netýkala. Můj děda lakonicky prohlásil, že „jako válečníci od dob Žižky stojíme za hovno a zasloužili bysme akorát tak nakopat do prdele“. Do té nás koneckonců Němci taky krásně nakopali. Táta přestal dostávat jako sociálně slabší student (kterým ač synek malorolníka dle tehdejších kritérií byl) poukázku na 50 kg brambor ročně, snědl to wehrmacht. Jednou, když je ještě dostával, potřeboval ve vlaku tak strašně na velkou a ani za první republiky papír na wc dráhy nevedly, že jaksi tu poukázku použil ke kýženým účelům. Válka jako každý konflikt vyprofilovala tisíce lidských charakterů, zformovala hrdiny i sráče. Na gymnáziu se to mimo jiné projevilo i tím, že za slohovou práci tátova spolužáka na téma „jaro“ vypadající takřka doslova takto: „Sních rostál. Na tenisových kurtech se ukázali lajni. A tak jako jaro přineslo radost sportovcům, tak přinese i konečné výtězství Adolfu Hitlerovi a jeho Velkoněmecké řýši.“ Předposraní profesoři udělili studentovi známku 1/5. Pětku za pravopis a jedničku za nezpochybnitelnou kvalitu obsahu. Celou válku pak učitelé trnuli strachem, že je student práskne, že ho nepráskli, že si dělá z toho rakouského malíře srandu.

Táta odmaturoval. Vysoké školy byly zavřené. Jako ročník 1922 obdržel příkaz k Totaleinsatz. Ádovi ani další jara nepřinesla kýžené vítězství, jak předvídal ironický student na gymnáziu v Lounech, naopak. Tátovi definitivně dětství skončilo. Odešel jako tisíce jiných polootroků coby hodně levná pracovní síla do Německa trochu s tím budováním říše tomu Adolfovi pomoct. Nastoupil v Optik Fabrik Karl Zeiss Jena.

Táta na svoje působení v Jéně vzpomínal jako na převelice zajímavé období, kdy toho hodně zažil a potkal moc a moc zajímavých lidských osudů. Někdy to z jeho vyprávění vypadalo, jako by se zúčastnil trochu drsnější dobrovolné bramborové brigády plné chlapských žertíků a dobrodružství. Taková sranda to ale určitě nebyla. Naučil se tam kouřit například. A když v závěru války pod dozorem odjištěných zbraní jednotek Wermachtu uklízeli lopatami mrtvoly ze zničujících spojeneckých náletů, ani se tomu jeho pozdějšímu intenzivnímu, dalo by se skoro říci že závodnímu kouření nedivím. Smrt zkrátka byla příliš často hlavním hrdinou sentimentálního vzpomínání.

Když do Jeny přišli, bydleli spolu s ostatními totaleinsatz z celé okupované západní Evropy normálně v lágru. Byli tam Češi, Belgičani, Francouzi, zkrátka tolik národů, že dokonce mohli uspořádat mistrovství světa ve fotbale. Pokud je mi známo jediné během války a taky jediné během dějin fotbalu, které Češi vyhráli. Utajený vpravdě Cimrmanovský titul. V lágru na dřevěných barácích taky šlo uspořádat zajímavou soutěž v nošení jedné a též košile bez sundání na čas. Táta to údajně vydržel přes měsíc a když se mu na zádech začala tvořit vyrážka ne nepodobná sněti, porota soutěž ukončila a vyhlásila tátu vítězem. Jídla za války rozhodně nebylo moc, ale soutěž v pojídání hořčice uspořádat šlo. Hořčice bylo dost. Hořčice je jedla polévkovou lžící a mohl se přikusovat chleba. Táta se probojoval až do finále, kdy snědl šest velkých sklenic hořčice s půlkou chleba. A potom se posral a byl vyřazen ze soutěže. Následné tři dny pak strávil (ostatně spolu s dalšími finalisty i vítězem) víceméně na latríně a málem došlo k vyhlášení karantény nad táborem pod hrozbou probouzející se epidemie. Za zmínku stojí určitě i vynález „Lapače švábů“ pro usnadnění lágrového života. Do omítky zdi či do podlahy se vyhloubila díra a zhaslo se. Švábi se vesele rozlezli za potencionální potravou. Když tu náhle se zprudka rozsvítilo (jak jinak se taky dá rozsvítit než zprudka). Švábi panicky prchají do nejbližší skulinky a tou je právě vyhloubená past. Následuje odchycení a upálení nad svíčkou. Švábů bylo dost a tak „Lapače švábů“ jely naplno.

Jejich dřevěné baráky byly oddělené ostnatým drátem od skutečných otroků muklů (kdo to neví, tak slovo mukl znamená – muž určený k likvidaci), válečných zajatců. Byli tam normálně civilové nahnaní do pracovních lágrů z celé dobyté pro změnu východní Evropy, Ukrajinci, Poláci, Rusové a za ještě ostnatějšími dráty i skuteční zajatí vojáci. Totálně nasazení měli relativně pohodový režim. Chodili normálně do práce do Zeissovy fabriky, kde vyráběli periskopy do německých, ale i ruských !!! ponorek (viz dále) a večer měli volno, mohli chodit do města, do kina, do hospody, jak bylo komu libo. Nesměli utýct a flákat se, to by se snadno mohli dostat na tu nesprávnou stranu ostnatého drátu, v lepším případě. V německých válečných městech byly jenom ženy, všichni muži byli u Stalingradu. Vzhledem k tomu, že muži z Jeny byli pozdější tzv.východní, stříleli stejně jenom do vzduchu (tak se, jak známo, už tehdy poznali budoucí hodní komunističtí Východní Němci od zlých kapitalistických Západních), Rusům to ale bylo jedno a postříleli je do jednoho. Sex mezi čistokrevnými Němkami a podřadným póvlem zbytku světa byl zakázán pod trestem smrti pro obě strany. Ale hormonům neporučíš, chlapcům bylo 18, a Němkyně byly tak samy. Táta nepamatuje, že by se za to někomu něco stalo. Za rabováních ve vybombardovaných ulicích to jo, to se i popravovalo na místě, ale za sex s nepřítelem a ještě takovým polonepřítelem jako byli Češi nikdy. Navíc se říká, nevím proč, ale je to lidová moudrost a lid se nikdy nemýlí: „ Češku do kuchyně, Polku na dvůr a Němku do postele.“ Nikdy jsem nepochopil proč.

S vězněma z té hnusnější strany tábora se občas stýkali. Dodnes mi zní neuvěřitelně vyprávění, že vězni ruské národnosti prý byli v nelidských podmínkách tábora za ostnatými dráty skoro až rádi. „Je to lepší než u Stalina“ říkali i když na ně mířili kulomety 24 hodin denně. „Dostaneme najíst a když dodržujeme režim a hodně pracujeme, nemlátí nás a nestřílí.“ Ono když Vám nechá postřílet veliký magor Stalin celou rodinu přímo před očima, a nebo Vám umře dítě hlady v náručí, dá se to pochopit. Navíc pracovní tábor v Jeně nebyl koncentrák, tam se nezabíjelo na základě „vyšší“ objednávky a vězňové byli víceméně „jen“ klasičtí otroci, sice bez jakýchkoliv práv, ale také bez pokynu k následné likvidaci.

Táta byl ale i v nechvalně proslulém koncentračním táboře, podzemní továrně Dora, dodnes obestřené tajemstvím zkrzeva výrobu „zázračných“ Hitlerovo zbraní V1 a V2 a tak všelijak podobně. To bylo tak. Jeden z jeho kamarádů, Čech to byl, měl v Doře zavřeného tátu a ač to zní taktéž neuvěřitelně, dostával od něj dopisy a když byl „nasazen“ ve stejné lokalitě, kde věznili jeho tátu, pořádal o možnost ho navštívit. A dostal ji. Jeho táta, ač vězeň koncentračního tábora, směl být navštíven. Ono v Doře dokonce měli vězni vysoce rozvinuté podzemní hnutí, které se bohužel zvrhlo v jakousi vězeňskou mafii zneužívající ostatní vězně k životu v relativním „klidu“ . Pod úrovní chodeb měli vlastní obydlí o kterých Němci nevěděli. Možná i díky tomu v Doře došlo k ozbrojenému! povstání proti věznitelům, samozřejmě megakrvavě potlačenému. A tak táta a jeho kamarád jednoho dne prošli kordony po zuby ozbrojených stráží omotaných kilometry ostnatého drátu a zastavili na úbočí kopce před obrovským portálem vchodu do podzemní továrny Dora odkud vyvedli jiného tátu a směli si s ním půl hodiny povídat. Další osudy tototo muže už neznám. Ono to tak bude lepší, protože v mnohakilometrovém labyrintu Dory ho jistě pod dozorem esesáků nic pěkného nečekalo.

Jeden osud vězně je natolik kuriozní, že se snad může stát doopravdy jenom za války. S tímto vězněm se táta docela sblížil, protože to byl víceméně Čech a on mu vyprávěl svůj životní opus, který ho dostal až do vězeňského pracovního tábora v Jeně. Říkejme mu třeba Hans. Válka s ním zatočila následovně. Narodil se jako tisíce jiných v sudetské Bílině národnostně smíšenému páru. Otec Němec, matka Češka, protože Češky jsou hezčí. Jako bojeschopný občan Československé Republiky narukoval při všeobecné mobilizaci v roce 1938 do Československé Armády a protože se cítil býti Čechem, v očích mu blýskaly plamínky a pevně svíral ručnici v některé z bezejmenných betonových pevnůstek vyhlížeje zákeřného německého nepřítele, by s ním zatočil. Pak nás ale pan president Beneš poprvé zradil (pro politické ignoranty podruhé to bylo v osmačtyřicátém komoušům) a pustil nás Němcům bez boje, čímž možná zachránil pár tisíc lidských životů, a následně jich na popravištích a v koncentračních táborech nechal bez boje statisíce zmařit. Bojovat se mělo, ne že ne. Vždycky stojí za to bojovat. Náš voják je tedy zpět v Bílině jako civilista. Jelikož Bílina je v srdci Sudet, které tak krásně Němci v Mnichově dostali (znalci vědí, že to ve skutečnosti bylo zpunktováno na Červeném hrádku u Chomutova). Musel se hned rozhodnout, jestli je Čech a pak se vystěhovat, nebo Němec a pak zůstat. Že se to té Velkoněmecké říši ve světě tak pěkně vyvíjelo, nedal na matku a zblbnul stejně jako „tisíce“ jiných poloněmců a stal se, možná taky trochu z vychcanosti, Němcem. Z vychcanosti, která se smrtelně nevyplácí. Rovnou narukoval k Wehrmachtu. A kam jinam s ním, než zasvižna na širé nedozírné na kost zmrzlé pláně Matičky Rusi, aby tam položil svůj dvacetiletý život za nehynoucí slávu Tisícileté říše, co trvala jen pár let. Novopečenému Němci se ale padnout nechtělo a osud mohl rozehrát další část své krutě žertovné partie. Padl, jak jinak, ale zatím jenom do zajetí.

V Sovětském Rusku se coby česky mluvící zajatec Wehrmachtu bůhví jak přimotal k formující se Československé buzulucké jednotce budoucího generála a prezidenta Svobody a protože se pořád cítil vnitřně býti více Čechem, než Němcem, přidal se k nim. Svobodova armáda totiž lovila rekruty kde se dalo, nejen v pracovních lágrech na Sibiři, kde byla zavřená spousta Čechů, kteří ponejprv naletěli na bolševické žvásty o Sovětském ráji a pak si dovolili otevřít hubu. Rudá Armáda nabírala i svoje ruské vojáky z lágrů (to byli ti z prvních linií, kde úmrtnost byla 99,9%), tak co by nevydala Čechy do války. Stejně všichni padnou. Svoboda věděl, že Češi jsou i ve Wehrmachtu a lovil i tam. Ulovil našeho Hanse. Hans byl zpátky na frontě, jenže na opačné straně zablácených zákopů. Z Buzuluku do Prahy ale s generálem Svobodou nedošel. Padl znovu do zajetí. Byl zpátky u „svých“ Němců. Popravě zastřelením se vyhnul jenom díky tomu, že samozřejmě zapřel svoje jméno a svojí prvotní příslušnost k říšské armádě, ale hlavně proto, že ovládal dokonale češtinu a dost dobře i ruštinu, takže byl přidělen jako tlumočník do různých pracovních táborů zřízených po celém Německu. Takže se dostal až na překladové nádraží Karl Zeiss Fabrik v Jeně, kde se seznámil s mým tátou a padli si do oka. Snad pro tu rozpolcenost příslušnosti k národu, kterou si s sebou oba v genech nesli. Dokonce spolu naplánovali společný útěk. Bílinský Hans však coby válečný světoběžník neměl nikde stání a spolu s jiným přítelem, francouzským dělníkem toho času taktéž v otroctví realizovali mnohem dobrodružnější a nebezpečnější útěk. S permanentní možností že budou prozrazeni, chyceni a na místě popraveni Hans a Francouz vyrazili naproti spojeneckým vojskům, která se pomalu, ale jistě blížila Evropou k Německu a k Jeně. Táta realizoval svůj útěk také, ale až v samém závěru války. Další osudy význačného bílinského rodáka, o kterém dnes už nikdo v Bílině nic neví, se táta dozvěděl z několika málo dopisů, které od Hanse po válce do roku 1948 dostal. Než je komunisti začali zabavovat. Bylo to tak.

Došli až někam do Arden, kde zuřily líté boje. Němci se vcelku úspěšně pokoušeli o poslední tužší odpor a bylo třeba každého lidského života k zabití na jejich zastavení. Hans s Francouzem se nechali zapsat k Anglické Královské pěchotě. Když nafasovali anglické placaté přilby učinil bílinský rodák památnou větu : „Doufám, že už jsem konečně u těch, co to vyhrajou“. Konečně byl. Kupodivu přežil i ardenský mlýnek na maso a s britskou armádou se živý vítězně dopracoval do konce války. Hans měl tolik rozumu, že zůstal v Anglii, která automaticky udělovala občanství všem bojovníkům sloužícím pod britským praporem, ať už byli odkudkoliv. Na rozdíl od našich letců, jejichž politická naivita kombinovaná se statečností je přivedla zpět domů do vlasti, a tím i do uranových lágrů a na popraviště – statečnost je totiž v Čechách odjakživa důsledně potírána jako nejnebezpečnější epidemie. Hans měl vlastenectví v krvi tak málo, že si kůži zachránil. Proč by ho taky měl mít. Češi, když se chtěl za ně bít se předposrali a nechali se raději popravovat u zdi, než by bojovali, těch pár v Rusku bojovalo udatně a byli to rozhodně tvrdí hoši, ale nejprve je Bolševik musel pustit z lágrů, takže to slovanství v Hansovi bylo dost vážně narušeno. A Němci? Ti ho jenom dokázali poslat na jistou smrt, viděl umírat tisíce osmnáctiletých a šestnáctiletých dětí v blátě a mrazu ruské země, a pak už ho jenom zavírali. Jako svým způsobem prominentní vězeň viděl hodně věcí, které ho vyléčily i z němectví. Koneckonců v Čechách by ho zřejmě čekal trpký konec německého vystěhovalce. V lepším případě.

Hans moc dobře v průběhu války pochopil, že takzvaná „láska k vlasti“ je demagogický politický blábol používaný politiky po staletí se zaručeným účinkem. Mít rád místo kde žiji? No prosím, ale nechat se kvůli tomu zabít na opačné straně zeměkoule? Tak zůstal v Britském Království. Ale jednoho měl Hans v krvi bohužel hodně a to se mu stalo osudným. Válečnictví. Hans bojoval v Československé armádě, ve Wehrmachtu, ve Svobodově jednotce i v Britské pěchotě. Do sbírky mu chyběli snad jen Japonci a Američani. Moc dobře na vlastní oči viděl, že Němci umírají stejně hnusně jako Rusové, ale nějak už bez té válečné krve nedokázal být. Vždyť sotva si dal prvních pár piv v životě, dostal pušku a šel střílet do lidí. Jediná věc, kterou doopravdy uměl, byla zůstat naživu uprostřed bitvy. Alespoň si to myslel. Hans se stal profesionálním žoldákem. Jeho stopa údajně mizí kdesi v Indočíně, ideálním místě pro všechny vojenské úchyly, protože tam se pěkně válčilo nepřetržitě padesát let.

Táta mi vyprávěl, že životní osudy Hanse z Bíliny dával později mnohokrát k dobru na škole, v hospodě a tak a prý se možná staly i předobrazem pro knížku a později i český poněkud tendenční film o českém žoldákovi a zhovadilosti války - Černý prapor. Vzít to do ruky Hollywood, jak říkal Jan Werich, mohlo by to bejt velkolepě blbý, při těch jejich možnostech.

Po čase se většina Čechů dostala ze špatně hlídaného tábora normálně do města Jena, kde si našli ubytování u Němců. Němci měli doma dost volno. Nesměli se ale ubytovávat u samotných Němek, a že to bylo nějakých Němek. To by bylo prznění rasy a za to byla kulka u zdi. A proč se dostali Češi z tábora? Protože ze všech národův sebraných do otroctví po celé Evropě nejlíp a nejvíc pracovali, čili z pohledu vítězných mocností kolaborovali. Oni ale totiž ve skutečnosti taky tak trochu pracovali pro Rusy. To bylo tak.

Ono vůbec v té Jeně to bylo nějaké podivuhodné. Za rohem jedno z nejpřísněji střežených válečných výrobních tajemství nacistického Německa, podzemní továrna Dora na V2, kde zahynulo 22 000 vězňů a na kterou Američani, když ji osvobodili koukali jak z jara, v lágru bylo na zemi 6 000 nepohřbených těl. Museli taky chytit von Brauna, aby jim pomohl vystřelit raketu na Měsíc a tak Doru tiše vypucovali a prázdnou přenechali Rusům, anšto se Dora nacházela těsně za východní zónou. Přesto tam můj táta mohl jít s kamarádem normálně na „návštěvu“ a po celou válku věděl on i ostatní gastarbeitři, kde se Dora nachází, stačilo se jen zeptat, ale žádný Hans Kloss ani 17x zastavený Kaltenbrunner zjara se jich na to nezeptal. V továrně Karl Zeiss Jena uprostřed války, kdy tisíce německých i ruských vojáků denně umíralo v hrůzách východní fronty, vyráběli periskopy do ponorek a balili je do beden s azbukou psanými návody k použití. Všichni gastarbatři stejně tajně stranili Rusům a návod k obsluze v ruštině jim připadal jako něco naprosto nemožného, zavánějícího průserem a popravčí četou. Když si německý mistr všiml jejich údivu nad ruským manuálem v německé válečné továrně rozhovořil se prý sám. „Asi se chlapci divíte, proč vyrábíme ponorkové vysoce kvalitní periskopy s ruskými návody, ale řeknu vám to takhle. Válka je jedna věc a obchod je obchod. Ty periskopy jdou přes Švédsko rovnou do Sovětského Ruska, Rusové byli naši odběratelé i před válkou a není důvod, proč by jimi měli přestat být. Jen to musíme posílat přes to jakoby neutrální Švédsko.“ Takže ruské ponorky zaměřovaly německé lodě a zabíjely jejich německou osádku německými optickými přístroji vyráběnými ruskými vězni. Sic! To jsou paradoxy jakých ovšem byla válka plná, neboť je sama paradoxem a je všeobecně známo, že některá obchodní odvětví ve válce jen kvetou. Například pojišťovny musely během druhé světové ušetřit na nevyplacených životních pojistkách miliardy miliard, abychom nehovořili jen o profláknutém zbrojním průmyslu. Takové hodně velké pojišťovně by se dozajista vyplatilo nějakou pěknou velkou světovou válku vyvolat, protože, jak známo na válečné události se běžné pojistky, co my všichni úplně zbytečně máme, nevztahují. Tak kdoví jak to je s tou Leninovo definicí války, a sice pokračováním politiky, jinými, násilnými prostředky. Možná jsou za tím pojišťováci.

Táta se dostal do rodiny nějakého Grosseho, se kterým se velmi spřátelil a dokonce i já sám jsem ho několikrát viděl, když k nám z NDR jezdil později na návštěvy a vozil z Zeisse východoněmecké barometry. Takže to není smyšlená postava, byť příběh jeho rodiny zní také naprosto neuvěřitelně. S rodinou Grosseho osud zatočil asi takhle.

Pan Grosse se narodil na německé farmě v už tak dost poněmčelé Jihoafrické Republice. Stal se z něj, jak se slušelo a patřilo, také německý farmář. K prosperující farmě si pořídil německou manželku a tři zdravé německé kluky navrch. Nechybělo jim nic. Farma vedená spravedlivou rukou sociálně smýšlejícího pana Grosse uživila v pohodě celou rodinu i černý personál. Jenže pan Grosse sledoval bedlivě světové dění a byť kapitalista kulak, tyjící z otrocké práce původních obyvatel, duchem a srdcem byl socialista. Bohužel pro něj. Vítězství Adolfa Hitlera a jeho Nacionálně Socialistických pohůnků ve volbách roku 1933 v jeho vzdálené polovlasti mu připadalo jako vítězství dělné čisté spravedlnosti nad obludnostmi zbylého světa. Ono ze vzdálenosti 15 000 km všechno pod žhavým africkým sluncem vypadá jinak. Pan Grosse byl nadšen úspěchy socialistických nacistů natolik, že učinil životní tragické rozhodnutí. Prodal farmu a s celou rodinou se přestěhoval do vytoužené Německé země nacionálně socialisticky zaslíbené.

Za pár let už perspektiva socialistického ráje na nacionálních základech vypadala úplně jinak. Všichni tři synové narukovali do války, na kterou si dopředu ve zbrojovkách vyrobili zbraně a tak nacionálně socialisticky zažehnali hrozbu nezaměstnanosti při celosvětové ekonomické krizi. Tak se stalo, co se muselo stát. Dva chlapci, místo aby se proháněli jihoafrickou savanou za slony, padli kdesi v blátě války vytvořené tím samým panem Hitlerem, co už z blízka vůbec nevypadal jako líbezný zachránce celosvětového dělnictva a rolnictva, ale spíš. jako psychopatický ďábel. Čili přirozeně. Táta byl u toho, když frau Grosse otevřela obálku se slavnostním oznámením, že její druhý syn konečně a s nadšením položil svůj mladý život za větší slávu Velkoněmecké říše. Paní Grosse se zhroutila, stejně jako se hroutil celý nesmyslný šílený sen o nadřazeném germánstvu. Paní Grosse se na rozdíl od německého národa už nikdy nevzpamatovala a zemřela jako zlomená žena pár let po válce, aby se nikdy nedozvěděla, co se vlastně stalo s jejím třetím synem.

K dovršení neštěstí se město Jena po ukončení válečného běsnění dostalo jen pár kilometrů za demarkační dělící osu mezi zlem a dobrem a to bohužel právě že na stranu socialistického dobra. Z pana Grosse byl místo prosperujícího farmáře s vlastní jachtou a sedmi veselými vnoučaty, zlomený bezdětný ovdovělý mistr v Národním Podniku Zeiss Optik v NDR.

Pan Grosse moc dobře věděl, že za strašlivou rodinnou tragedii je zodpovědný jen a jen on se svým politickým naivismem. Jenže běh věcí nešlo vrátit a tak si jako náhražku za ztracené a pozabíjené děti oblíbil mého tátu. Bral ho jako syna a přátelili se a navštěvovali až do Grosseho smrti v 70. letech. I díky tomu se táta dozvěděl, jak to bylo s třetím, nejstarším synem. Zní to jako nepovedená parodie na pohádku o třech bratřích, ale není to pohádka. Je to temný horor dle skutečných událostí. To bylo tak.

Nejstarší syn (třeba Karl jen tak pro pořádek) nastoupil ve válečné mašinerii do masomlýnku nejmasovějšího, k důkazu toho, kam až se dá ve válce zajít, k esenci lidského šílenství. Ke Stalingradu. Dobytčák, kterým ho přivezli jako tisíce dalších kusů na doplnění stavů po odstřelu, naplnili úrodnou ukrajinskou černozemí a poslali zpátky do Německa. Tak to prý spořiví a pořádkumilovní Němci doopravdy dělali, aby nejezdili s prázdnou. Situace u Stalingradu se asi dost dobře ani popsat nedá, jisté je, že přežít se to prakticky nedalo a bylo jedno na čí straně kdo bojoval. Situace kdy Němci z prvního patra stříleli měsíc do sklepa, kde byli Rusové, byly na denním pořádku. Zkrátka „To nebyla bitva, to byl šmelc“ jak by řekl výstižně poručík Troník. V tomto nepřežitelném prostředí krve, bláta, mrazu a hladu se Karl ze zdecimovaného wermachtu dožil historicky významného obratu v dějinách 2.světové války. Totiž obětování celého zbytku Paulusovy armády německým velením (na přímý zásah Hitlera) a umožnění tak prvního slavného vítězství Sovětské Rudé armády. Nastal obrat historický i skutečný. Od této chvíle Rusové Němce už jen hnali a všechna další slavná vítězství Wehrmachtu připomínala vítězství socialismu. Pro Karla, generála Pauluse a dvěstětisíc polomrtvých vyhladovělých a šílených německých trhanů, kteří byli dříve vojáky slavné tisícileté říše tímto skončila jedna děsivá noční můra a nahradila ji jiná. Pomalejší plíživější a snad ještě děsivější. Upadli všichni do ruského zajetí, což na rozdíl od rychlé frontové kulky byl jen hodně pomalu vykonávaný rozsudek smrti začínající pár tisíc kilometrů dlouhým pěším čundrem na Sibiř.

Rusové, a nelze se jim divit, se s válečnými zajatci moc nemazali. Ti, co měli štěstí a vybočili z nekonečné řady pochodujících mrtvol, byli zastřeleni, ti co ho měli méně pomalu zmrzli nebo umřeli hlady cestou a ti, co ho měli nejméně pochod smrti za krásami Sibiře přežili. Byl to každý druhý, takže už nám prořídli na sto tisíc. Karl byl mezi těmi „šťastlivci“. Přežil nelidské podmínky sibiřského gulagu, přežil ideologickou masáž, kterou dostávali vojáci wehrmachtu od rudých komisařů, přežil i masáž fyzickou, kterou dostávali od komisařů KGB. Po deseti letech utrpení bylo ze zajaté dvěstě tisícové armády generála Pauluse 6 000, slovy šest tisíc zničených polomrtvých trosek. Přežily 3% zajatých lidských bytostí. Ze sto chlapů tři. Rusům to nezazlívám, Němci prohráli válku, kterou sami začali, zabíjeli vše, co jim stálo v cestě, popravovali děti s matkami tak, že stříleli jen matky a děti pohřbívali zaživa, židy vraždili jako šváby, statisíce popravených civilistů, miliony zastřelených vojáků, Němci rozpoutali hrůzu hrůz a ta největší genocida na obyvatelstvu se odehrávala právě na území Sovětského Svazu a tak není divu, že na ně měli Rusové docela vztek.

Nicméně po těch deseti letech Rusové asi uznali, že už toho bylo dost a místo běžného postupu zastřelení v hromadném hrobě, který si museli vězni předtím sami vykopat (a Rusové s tím měli také bohaté zkušenosti, ne že ne), dostali jakýsi nepochopitelný záchvat milosrdenství a trosky slavného wehrmachtu od Stalingradu v čele s vyhublým Paulusem dopravili zpět do Německa. Pro jistotu do východního, socialistického, které si mezitím ve svojí zóně vytvořili a celý svět se tak dozvěděl, že Němci byli vlastně dvojí. Západní fašounské kapitalistické svině a východní hodní socialističtí mírumilovní Sasíci. A jak se za války poznali východní Němci víme taky. Stříleli do vzduchu.

Karl byl v roce 1954 zpět doma v Jeně (Paulus dožil v Drážďanech, nedaleko vily Karla Maye, jen tak pro zajímavost). Bratři zabiti za války, matka zemřela žalem a otec dělá mistra ve Státním Podniku. Po deseti letech v Rusku uměl Karl líp rusky, než německy a tak dostal práci. Stal se profesorem ruštiny na Gymnáziu v Jeně.

Takových podobných životních příběhů se dozajista stalo během válečného masakru desetitisíce. Během šíleného válečného guláše lidských osudů, který nám marně a zbytečně připomíná, jaká jsme my lidé hovada. Vraťme se ale zpět do let válečných, do roku 1944, k mému totálně nasazenému tátovi.

Válka se pomalu chýlila pro Němce k neslavnému konci a život v Německu byl čím dál tím těžší. Když vyhrávali byli panovační a zlí a teď, když už i ten největší ignorant chápal, že je ten Hitler zatáhnul do pěkně podělaného podniku, byli ještě panovačnější a zlejší. Pro české nasazené skončil čas relativního klidu. Vzhledem k tomu, že už pomalu nebylo do koho střílet co se týče mužské populace, přišly na řadu ženy, děti a starci. Dnes se o tom moc nemluví, ale plná polovina obětí Druhé světové války byli civilisti. Ruští a Němečtí povětšinou. Bylo jedno, jestli jste byli na frontě a nebo seděli doma za bukem. Smrt si Vás spolehlivě našla.

Spojenecké nálety drtily německý průmysl na kaši a průmyslová Jena s optickým průmyslem a Braunovým podzemním labyrintem Dory na budoucí Apolla zatím ještě stále pod názvem V1 a V2 byla jedním ze strategických cílů. Totaleinsatzové se nasazovali už ne do fabrik, ale na likvidaci sutin po náletech. Sutin a mrtvol v nich. Vytahování mrtvých dětí a žen bylo strašné. Do toho byl táta svědkem několika okamžitých poprav na ulici za třeba jen náznak rabování. Totálně nasazení nebo Němci, okamžitě byli zastřeleni. Strach, hlad a neustálé nebezpečí smrti ať už z rukou zdivočelých čtrnáctiletých členů Hitlerjugend, povolaných na záchranu Tisícileté říše (když dospělí zklamou a nebo jsou všichni mrtví, děti to dobojují, ten model se začal posléze používat častěji) a nebo americkou pumou přinutily nakonec tátu k zoufalému a značně riskantnímu kroku. Táta o tomto evidentně dosti hrůzném období nerad mluvil, ale párkrát mi prozradil, že mrtvol viděl a odnosil opravdu hodně. Musel utéct.

Při pěším útěku domů do Protektorátu Bohmen und Mahren ho samozřejmě chytili. Na vánoce 1944 někde v Krušných horách. Tenkrát ho dělil od smrti opravdu jenom vlásek. Snad ho zachránila sentimentalita vánoc, snad to, že ho zajala hlídka složená ze starých válečných veteránů, kteří se přes strašlivá zranění dostali do polocivilní hlídky domobrany a měli zabíjení už plné zuby anšto si ho na Východní frontě užili už dost. Zkrátka tátu okamžitě nezastřelili, ale strčili ho do vězení. Poslední válečné vánoce tedy prožil táta ve vězení kdesi u Nejdku. Na štědrý den dokonce dostal nikoliv kapra, ale vařenou vránu, tak byli ti Němci z weinachten naměkko. 10. ledna ho normálně pustili a ponechali svému osudu. Ať si ho zastřelí někdo jiný. Táta se přes den schovával a po nocích se za pár dní úplně vyřízený dostal do Pochválova. Tam schovaný v podkrovní světničce ani nedutaje přežil až do konce války ve zdraví a za 18 let jsem se mohl díky tomu narodit.

Nejzajímavější na celém tom Totálním Nasazení a tátově vztahu k Němcům je fakt, že táta zůstal až do smrti sice přesvědčeným antifašistou a antikomunistou, což je v podstatě jedno a totéž, ale zároveň přesvědčeným Germanistou a obdivovatelem německé kultury, dějin a Němců jako takových vůbec. Obdivoval německý smysl pro pořádek, německou disciplínu a sportovního ducha. Jeho „pan domácí“ Grosse z Jeny se stal i jeho přítelem a později v Tatrách ale i jinde jsme se vždy s nějakými „východními“ rozdivočelými tůristy sčuchli. A že ve Vysokých Tatrách i Krkonoších se v éře rozvinutého sociálismu vyskytovalo nějakých dederónských vysokohorských turistů. Táta mi vždycky říkal : „Neomlouvám zločiny Němců za války, ale pamatuj si, že nejvíc lidí na světě zavraždili komunisti. A to v dobách míru a svých vlastních. Největší dobytek na světě je zpanštělá lůza. Největší dobytci na světě jsou komunisti.“ Němce měl rád i přes to válečné extempore, vždy mi kladl na srdce, že přes to Bavorsko odkud Emingři přitáhli po Bílé hoře osídlit uvolněné polnosti Českých protestantů jsme vlastně taky tak trochu dost Němci. Ve fotbale zásadně fandil Němcům. Západním, protože Východní jaksi fotbal pro samé to budování zapomněli.

Byl konec války a nastal čas zúčtování. Ty největší sráči, kteří celou válku kolaborovali, poklonkovali Němcům a udávali statečnější sousedy (a to my češi umíme v každém režimu) se chopili příležitosti. Už se ji nepustili a v podobě Rudých gard si začali pěkně bezpečně vyřizovat účty. V Pochválově se taková banda budoucích komoušů (dobří komunisti a zřejmě byli i takoví, takřka všichni zahynuli ve válce, popřípadě byli později popraveni svou vlastní stranou) vypravila trošku si zarabovat a zaznásilňovat do místní hájovny. Hajný pochválovského polesí měl totiž za ženu Němku. Hezkou Němku, takže bylo třeba ji znásilnit a zabít aby ti proradní fašouni dostali co proto a hajného jako kolaboranta Němců zbít a případně pověsit na nejbližší strom. Jaké bylo překvapení „soudruhů“ když se jim hajný postavil s brokovnicí v ruce na odpor. Revoluční nadšení poněkud ochablo (však ona bude příležitost udělat to jindy), ale přesto mu ti „nejstatečnější“ z hordy přednesli svoje požadavky. „ Jo tak o tohle Vám tedy jde vy parchanti, tak se koukejte“ děl na to myslivec a zmizel v chalupě. Za chvíli za ním vyšli tři členové odboje, které několik měsíců schovával před běsnícím gestapem na půdě. Já vím, že to poněkud připomíná scénář k Hřebejkovu filmu, ale přísahám, že mi to táta vyprávěl nejmíň dvacet let před natočením jmenovaného spektáklu. Čestý pionýrský. A to je k válečným zážitkům mého táty asi tak všechno.

Obrázek : Armstrong vystupuje na povrch Měsíce díky nacistickému vědci Von Braunovi

Hudba ke kapitole : Marlen Ditrich – Sag mir vo die manner sind

Válečná píseň Wehrmachtu – Halihalou (Accept)

Škoda lásky – anglická verze

Wagner – Prsten Nibelungů

Nějaká ruská teskná lidová

Alexandrovci – Strana ogromnaja

Autor: Dan Eminger | čtvrtek 19.9.2019 14:57 | karma článku: 19.79 | přečteno: 523x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5612 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 457

Ústečák, mám rád pro někoho těžko uchopitelné charisma industriálně a sociálně vyloučeného města, zajímá mě pohnutá historie regionu v dobách minulých a vlastně i současných. Miluji nádhernou krajinu a přírodu v okolí o které naštěstí moc lidí mimo region ještě neví. Aktivní, ne moc dobrý horolezec. Mám rád sporty v přírodě, hard rock a lidi kteří jsou na tom podobně.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...