Normální paranormální příhoda na Kavkaze

Povídka o tom, jak se dá setkat s paranormálními příhodami i když o ně člověk nestojí. A o tom jak se účastníci příhody dozvěděli až po 20 letech, že byla vlastně paranormální. Je fakt strašidelná.

     S tajemnem jsem se setkal ve skalách, horách, jeskyních či štolách několikrát. Kde taky jindy by mělo tajemno přebývat, než ve skalních roklích a bludištích a k nim nerozlučně patřících hlubokých  hvozdech, v temných a tajuplných štolách s jejich strašidelnými a nevysvětlitelnými zvuky, a nebo na větrem ošlehaných nepřístupných vrcholcích hor a chlad vydechujících ledovcích. Tam je přeci všude tajemno jako doma. Může být sice i na hradech a zámcích, ve sklepě, nebo i doma ve skříni, ale marná sláva, největší tajemno bylo odjakživa tam, kde jsou lesy, hory, skály a jeskyně. Výskyt tajemna ve štolách jest též možný. Víly, duchové, skřítci, obři, vlkodlaci, UFO, tajuplní zarostlí muži s kletry a lany, ti všichni obývají hlavně nepřístupná místa vyjmenovaná výše.

     V roce 1986 jsme byli v devíti lidech na expedici v centrálním Kavkaze a to z Gruzínské, resp. Svanetijské strany, dnes díky vleklým národnostním, válkou řešeným sporům naprosto uzavřené a nepřístupné oblasti pomalu ani humanitárním konvojům. Pobývali jsme v Mestii, centrální vesnici hrdých Svanů (prý přímých příbuzných Basků), obývajících obrovská kavkazská údolí na jižní straně tohoto nádherného pohoří obsahujícího mimo jiné i nejvyšší horu Evropy, ať se to Mount Blancu líbí nebo ne. Byli jsme hosty pana Džaparidzeho, místního patrona a jakoby starosty, úžasně hrdého a přitom hodného patriota, který nás hostil až nepředstavitelně. Například hned po našem příjezdu nechal pro nás porazit roztomilé telátko, se kterým jsme se předtím všichni fotili. O 20 let později jsem ho viděl v televizi obklopeného kalašnikovy, jako vůdce separatistické Svanetie.

      Expedice nijak tajuplně nezačala, pokud za tajuplné nepovažujeme urgentní sračku Milana Týceho, kterou obdržel po vypití šlemovitého piva Žigulevskoje a setkání s místním lovcem kozorohů, který nás pozval na návštěvu zvrhnuvševší se v nehoráznou pitku, až si náš doktor hned první den rozšlápl brejle. O tom v povídce Tavarišč stoj!. Tajemno za námi přišlo v podobě několikadenního výstupu na takřka neznámý štít v centrálním hřebenu Kavkazu. To bylo tak.

      Počasí nic moc nebylo a tak jsme se s Milanem rozhodli pro výstup na ne příliš známý a hlavně na velmi vzdálený (den pochodu) vrchol s názvem Štít železničářů. Tato čtyřtisícovka nás zaujala jednak jménem, takové hory jsou jen v Rusku, Číně a Severní Koreji, a pak také tím, že není až zas tak obtížná. Tak jsme si to vysokohorské lezení spojili tak nějak s čundrem po čarokrásném Kavkaze, kdyby jako výstup nevyšel. Alespoň jsme si to mysleli. Že se jako projdeme po nádherných zelených loukách s kulisou modrobílých ledovců, podél divokých řek až pod horu, a když bůh dá i na ni vylezeme. Vyrazili jsme a začalo to opravdu předpokládanou čarovnou procházkou. V průběhu dne jsme se přesunuli několikakilometrovým pochodem z pásma lesů a horských luk až k samotnému údolí zakončenému čelem vytékajícího ledovce, nad  kterým se rozkládala rozsáhlá náhorní ledovcová plošina, z níž bylo možné vykonávat rozličné výstupy na okolní vrcholy. Včetně Piku železničářů. Skončily stromy, skončila kleč, skončila i tráva a byli jsme v sevřeném údolí už jen na suti a skálách. Okolní suťová pole nevypadala příliš stabilně a taky nebyla. Najednou jsme zaslechli mohutný rachot a krátký vteřinový pohled vzhůru nám ukázal, že se na nás řítí několik Tater a Liazek balvanů. Některé velké jak psací stůl. Naštěstí jsme byli zrovna u obrovského balvanu zvícího velikosti právě jedné z těch Tater, co na nás padaly a tak jsme v mžiku skočili za ten obrovský balvan a modlili se, aby  nás padající kameny jednak přeskákaly a druhak, aby nepohly šutrem, pod kterým jsme byli schovaní. Balvany a suť skákaly přes náš kámen, rozbíjely se o něj a letěly dál na dno údolí. Smrad síry z rozbitých bloků. Asi smrad pekla. Jak se usadil prach, vylezli jsme neporušení z naší skrýše a koukali se na sebe i na čerstvě rozbité kameny všude kolem. Kamennou lavinu nezažil ještě ani jeden z nás.

      Když jsme se přiblížili k čelu ledovce, už se začínalo smrákat. Před námi se týčila minimálně 80 m stěna z ledových seraků různě přes sebe halabala poskládaných, těsně sevřená z obou stran kolmými na pohled nepříjemnými skálami. Dle rozpačitého popisu výstupu (v Rusku tou dobou ještě horolezecké průvodce s výstupy, sestupy a přístupy pod stěnu nevynalezli a popisy cest se předávaly napsané např. na krabičce od cigaret - to jsem zažil o pár let později v dolině Ak Su na Pamiro Alaji při popisu cesty dlouhé 1500m, a nebo ústně, jako pohádky) jsme teď měli mít pěšinku označenou mužiky a vinoucí se svahem po pravé straně ledovce. Pěšinku jsme ztratili už dávno a nebýt jednou za 3 km rezavá konzerva nebo vajgl, nevěděli by jsme, že tu před námi vůbec kdo byl. Po pravé straně ledovce se týčily výhružně černé nepříjemně mokré skály, jejíchž průstup by byl s odřenýma ušima minimálně za 4. A zase jsme na sebe koukali jako puci. V ledovci nepříjemně praskalo, co chvíli se menší i větší kus odlomil. Nebylo vidět, že by někudy čelo ledovce šlo obejít a nebo jím bezpečně prostoupit. „Vrátíme se, máme doma malý děti“ povídá rozumně Milan. Byla to pravda, mojí Aničce byly v té době sotva 3 měsíce a Milan měl tříletou Míšu. Skoro jsem byl smířen se skutečností, že se na Pik železničářů nedostaneme, když tu náhle….Uviděl jsem v odtávajícím mokrém sněhu před námi zřetelné stopy. „Milane, mám pěšinku a někdo po ní šel“ zvolal jsem vítězoslavně. Od přírody opatrný Milan sice mumlal, že nic jako „lidské“ stopy ve sněhu nevidí, jen nějaké prohlubně snad od zvířat, ale co by zase zvířata dělala nahoře na ledovci. Yetti? Každopádně ta pseudopěšinka skutečně mířila mezi ledovcové bloky v místě, kde to vypadalo, že jestli je čelem ledovce nějaká možná a relativně nejbezpečnější cesta, tak tudy. Váhavě jsme se po ní vydali.

      Cesta čelem ledovce tak trochu hraničila s šílenstvím. Seraky okolo nás zlověstně praskaly, sněhové mosty přes trhliny vypadaly křehce. Ještě, že se už začalo stmívat a my na to moc neviděli. Šel jsem první a byl bych přísahal, že stopy byly občas jasně rozeznatelné. Když už jsme se vymotali z nejnebezpečnější a nejtěžší části ledovce stopy jakoby zmizely. Ocitli jsme se na zasněženém rovném ledovci a byla tma. Ušli jsme kvůli bezpečnosti ještě asi 500 metrů od místa, kde se začíná  ledovec lámat a na relativně bezpečném místě bez trhlin jsme postavili na běloskvoucí sněhové pláni stan, něco málo povařili, najedli se a šli spát. Ráno jsme se vzbudili a koukali se na sebe divně. Já : „Víš Milane musím ti něco říct. Možná si budeš myslet, že jsem blázen, ale mě se zdálo, že celou noc okolo stanu někdo chodí. „ Milan : „ Vole, mě se taky zdálo, že kolem stanu někdo chodí.“ Vykoukli jsme do mrazivého, ale nádherně slunečného rána. Všude okolo stanu bylo spousta lidských stop. Vysvětlili jsme si to protentokrát racionálně. Zřejmě nějaká jiná skupina Rusů (protože stop bylo opravdu hodně a vše svědčilo pro tzv.nězničitělnuju grupu, oblíbený systém pohybu v horách pro sovětské horolezce – nězničitělnaja grupa je velké množství horolezců, aby alespoň jeden přežil a mohl oznámit tragédii) přišla v noci ke stanu a když viděla, že vše je v pořádku, šla dál. Proč se neutábořili vedle nás? Proč nás nevzbudili jestli nepotřebujeme pomoc ? Proč nepožádali o pomoc pokud ji sami potřebovali? To jsme neřešili a šli na výstup na Pik železničářů. Neřešili jsme ani to, že v tomto údolí jsme byli prokazatelně sami, minimálně den ostrého pochodu od dalších lidí a vyrazili jsme na kopec.

     V nádherném slunečném dni s božskými výhledy na Ušbu i Elbrus jsme vylezli cestou klasifikace 4A (což není nic až tak těžkého, ale ani úplně lehkého) na Štít železničářů a v pohodě ten samý den sestoupili na ledovcové plato. Opět nás zaujaly stopy. Ráno jsme si toho ani tolik nevšimli, ale stopy roztroušené halabala okolo našeho oranžového stanu se po pár metrech sjednotily do jedné pěšinky a mizely ve sněhu někam do dáli. Vydali jsme se po stopách. Končily asi po sedmistech metrech u obrovské trhliny. Resp. v obrovské trhnině. Vypadalo to skoro, jako by ti lidé (podle stop jich muselo být nejméně 5, ale spíš víc) prostě a jednoduše do té trhliny naskákali. Někdy se na ledovci děje, že aby bylo možné širokou trhlinu překonat, je nutné slanit na dno, a nebo na sněhový most a přejít trhlinou do míst, kde se dá dobře vylézt na druhou stranu. Tohle byla široká trhlina. Nejméně 10-15 metrů. A hlavně byla tak hluboká, že jsme dno vůbec neviděli. Mohli jsme nahlížet tak do 50 metrové hloubky a pak byla tma. Připadalo nám, že slanit do takovéhle trhliny je sebevražedný nesmysl. Kdyby tam třeba jako spadli s tím, že se s nimi utrhla převěj, byl by okraj trhliny nějak porušený, vykousnutý s čerstvým odlomem. Nic takového. Kdyby do trhliny slanili, byly by vidět stopy po zaříznutém lanu v ledu a vyrobená ledová hruška, nebo by byla na kraji slaňovací ledovcová skoba. Nic. Prostě stopy vedly organizovaně do ledové propasti. Prošli jsme trhlinu nejméně kilometr od stop na obě strany, jestli přeci jenom neuvidíme na druhé straně v panenském zářícím prašanu stopy. Nic. Volali jsme do mrazivé tmy. Nic. Někdo, a aby to bylo tajuplnější tak možná něco, si prohlédlo v noci náš stan a pak to odešlo do nitra ledovce. Horské ledovce mají běžně mocnost okolo 300m a ty kavkazské budou možná hlubší, protože v Sovětském Svazu a v USA mají jak všeobecně známo všechno největší (největší jsou stejně v Grónsku a v Antarktidě Sovětskému Svazu a Jůesej navzdory). Ledovce jsou protkány sítí chodeb a obrovských dómů vytvořených ledovcovými řekami a potoky v nekonečném koloběhu rozežírajícími ledovec zevnitř. Vlastně se jedná o obdobný proces, jako je krasovění vápencových masivů, kde permoníkem je neúnavný dělník pracující 24 hodin denně 365 dní v týdnu – voda. Jen se to děje milionkrát rychleji, a aby to nebylo tak jednoduché, ledovec se ještě k tomu pozvolna plazí svojí vlastní váhou do údolí. Různě rychle. Může to být i desítky metrů denně. Takže dílo vody pohybem zase boří. Není to příliš bezpečné místo k přebývání ten ledovec. Pragmaticky jsme usoudili, že pokud to byli lidé a jsou v trhlině, nedokážeme jim pomoci a pokud to lidé nebyli, nechceme je hledat. Navíc se blížila další mrazivá noc a my byli stále na ledovcovém platu. Zatroubili jsme k ústupu. Ten se dramaticky změnil v úprk.

     Čelem ledovce jsme začali sestupovat už téměř za tmy. Vlivem změny teploty (po příjemném slunečném jasném dni začalo navečer logicky mrznout až praštět) všechno v čele ledovce taky praskalo. Při zavrtávání ledovcové skoby na slanění se necelých třicet metrů od nás utrhl serak velikosti menšího rodinného domku a odsvištěl do údoli. Byli jsme strachy bez sebe. Dokonce tak, že nám jedna ledovcová skoba spadla do trhliny. A to při ceně 100 Kč za kus (vše domorobo výroba, rok 1986) už byla nějaká ztráta. Srali jsme na to, abychom se ji třeba pokusili vyšťourat a slaňovali jsme dolů jak namydlený blesky. Když jsme se za tmy dotkli nohou prvních kamenů na ledovcové moréně, bylo skoro vyhráno. A když jsme stáli na sporé trávě dobrých 200 metrů od čela ledovce, podali jsme si ruce. Tak nějak jsme vycítili, že jsme právě přestáli docela nebezpečné dobrodružství. Zabivakovali jsme na horské louce a druhý den jsme došli těch zbylých cca 20 km do Mestie. V Mestii mi Milan podal znovu ruku a vysekl mi poklonu po týcovsku: „ Byl´s dobrej vole !“ Tím by celá příhoda mohla skončit, ale neskončila. A teď se právě dostáváme k tomu tajemnu.

     Po letech jsme s Milanem, nerozlučným kamarádem, dělali výškové práce pro Setuzu. Mimochodem v době, kdy ji Pitři a spol. dosti hlučně tunelovali a my tam dřeli v nelidskym prostředí při čištění vysokotlakých kotlů  a odsiřovacích zásobníků zevnitř ( tak nějak asi vypadá peklo, akorát, že v pekle bude víc světla). Sice za slušný peníze, ale v opravdu hnusných podmínkách odporujících jakýmkoliv hygienickým a bezpečnostním předpisům. Na Milanovi tam například v kotli, kde bylo přes 60 stupňů chytly montérky. Ale zpět k tajemnu. Milan měl v té době zdravotní problémy po operaci kyčelního kloubu a pomáhal mu jeden místní pracovník, co měl léčitelské a bůhvíjaké schopnosti. Uměl kupříkladu v místnosti zhasnout bez vypínače světlo, nebo povypínat na dálku počítače stojíc jen mezi dveřmi. On sám se svých schopností bál a nepoužíval je, jenom když se s manželkou díval na mimozemšťany. Tvrdil, že jsou na obloze k vidění denně, jen je třeba se naladit na tu správnou dívací frekvenci. Pak prý uvidíte úžasně barevné létající objekty, kdy vás napadne. Možná je to pravda, sám mám jednoho naprosto seriozního kamaráda, co si na takový obří létající objekt, čili UFO skoro šáhl a není to žádný scifista. Asi nás fakt hlídaj, abychom jako nejzhovadilejší plemeno ve vesmíru nemohli z naší planety utýct. No nic.

     Zkrátka a dobře tenhle pán měl Milana rád (jako skoro každý) a slíbil mu v nemoci a bolestech pomoci. A skutečně ho údajně dobíjel energií, aby Milan vydržel před a pooperační bolesti a tak. Trvalo to asi půl roku a ten pán Milanovi povídá: „Já jak tě tak prohlížím a vidím tvoje energetické toky (či jak se to jmenuje), cítím, že s tebou se stalo něco, co se vymyká běžnému životu. Vyprávěj mi teď hned bez rozmejšlení tu úplně nejzajímavější příhodu, která se ti v životě udála.“ Milan samozřejmě prožil ať už jako čundrák, nebo jako aktivní horolezec, historek mraky, vyprávěl ale tu naší příhodu z Kavkazu. Chlápek na to: „Ať stejnou otázku (čili nejzajímavější životní historka) někdo položí tomu tvýmu kámošovi (čili mě). Nesmíš to být ale ty (čili Milan), to by bylo moc nápadný a směřovalo by to k vyprávění nějaké společné příhody z hor. Požádej někoho, kdo tam s vámi nebyl a nejlépe vůbec  neleze, ať se zeptá a když řekne ten tvůj kamarád ten samý příběh, pokusím se zjistit, co se tam s vámi vlastně stalo. Něco v tobě je, co tam nemá být.“

     Otázku mi položila manželka jednoho mého kamaráda, která s lezením nemá nic společného (Milan ji o to poprosil) a já bez rozmýšlení vysypal příhodu s tajemnými stopami ve sněhu na Kavkaze. Za 14 dní přišel chlapík ze Setuzy s vysvětlením. Nedokázal úplně přesně říct, co se s námi dělo, prý máme v sobě blok, který nedokáže prolomit. Každopádně jsme dle něj byli minimálně 14 – 24 hodin mimo naší realitu, jaksi v nás chybí tato část našich mrzkých životů. Dle pána ze Setuzy jsme byli pravděpodobně v moci UFO (takže si nás možná prohlédli na pokusy a jako nepoužitelný materiál nás po dni vykopli, a možná si nás i označkovali jako v Aktech X a teď sledujou, co všechno dokážeme udělat za hovadiny – to jim teda nezávidím to pokoukání), ale ještě spíš se přikláněl k názoru, že jsme byli úplně mimo tento svět v nějaké jiné dimenzi, jiném světě.  Co já vím. Únos UFO by prý pravděpodobně dokázal poznat. Bodejť ne, když s nima byl takový kamarád. Podle něj jsme vstoupili na zakázané území, do oblasti pustiny, kam pravděpodobně nikdy nikdo nepříjde a proto je domovem bytostí, které nechtějí být poznány. Kamenná lavina byla první varování : „Vstup zakázán“  Cesta která nikam nevede končíc u těžko překonatelné překážky čela ledovce bylo varování druhé říkající: „Nechoďte dál!. Obě varování jsme prý svojí tvrdohlavostí a touhou po výstupu ignorovali a vlezli tak vlastně do pasti. Podle něj jsme stopy zřejmě sledovali už ráno a do obrovské trhliny nerozvážně slanili. Pak máme v myslích tmu, výmaz, blok. Nic. Co tam na nás čekalo z nás prý nejde dostat. Byli jsme pravděpodobně dva dny někde, kam se hned tak někdo nedostane ani s tou nejlepší cestovkou. Zpětně nám prý byla do paměti vsunuta vzpomínka na výstup, který se nikdy neuskutečnil a také podsunuto vysvětlení stop, jako pozůstatek okolo procházející cizí výpravy. Vzpomínku na stopy vedoucí do temné propasti prý jako velmi, velmi silnou nešlo vymazat úplně bez poškození mozku (vzhledem ke skleróze mojí i Milana se o to „ti druzí“ pokusili a ty mozky  mám asi přeci jenom trošku poškodili) a tak nám byla naimplantována myšlenka o běžném postupu skupiny při překonávání velké trhliny. Jenže takováhle trhlina se takhle nepřekonává, každej pozemšťan by ji raději dvě hodiny obcházel a pokud je pravda, že se neuskutečnil ani výstup na Pik železničářů, tak „ti druzí“ vědí o lezení prd, protože nám vsunuli vzpomínku na výstup 4A a nám to přišlo nějak moc lehký, skoro choďák. A ještě jedna věc, která nás s Milanem napadla, až když naše nitro bylo zkoumáno svérázným léčitelem. Celá ta akce trvala 3 dny. První den pěší pochod a průstup ledovcem na plato. Druhý den výstup na horu a sestup až na morénu. Třetí den návrat do Mestie. My jsme se vrátili na základnu do Mestie za pět dní. A vůbec nám to nepřišlo divný. Prověřovali jsme to u Milanova bráchy Romana (taktéž vynikajícího křapíka), který byl na Kavkaze s náma a vrátili jsme se za týden, resp.za pět ! dní. A nám to vůbec nepřišlo divný až do doby po patnácti letech!.

     Záhadno, tajuplno až paranormálno a jiné dimenze jsou tu. Možná tam na tom ledovci byli opravdu jenom jiní horolezci, kteří přišli z Ruské strany, hranice mezi Ruskem a Gruzií prochází totiž právě Štítem železničářů. A možná že taky ne. Každopádně Milan se od té doby nemůže dívat na sci –fi. Dostává při tom neopodstatněný strach. Mě to nedělá nic a sci-fi hltám po tunách v tištěné i vizuální podobě. A možná jsem se zůčastnil sci-fi i fyzicky. Sic. Akorát mi nejde do hlavy, jak ti mimozemšťani zfalšovali ty diáky z výstupu. Asi musí být s technikou opravdu hodně před námi, když už v roce 1986 ovládali dokonale Photoshop.

Obrázek 1,2: Nějaká komiksová stylizace ufona, nějaká komiksová stylizace šíleného vědce

Hudba k tajemnu : melodie z Akt X

                               Tangerine Dream