Jak jsme objevili Jeskyni přátel Karla Gotta

Když má nejdůležitější Čech narozky, rozhodl jsem se, že si taky na jeho mainstreamovém velebení přihřeju polívčičku. I když mám takový neodbytný pocit, že samotnému Gottovi je ta jeho kanonizace z duše protivná. Doufám.

Jak jsme objevili Jeskyni přátel Karla Gotta

Předmluva: Povídka o Jeskyni přátel Karla Gotta v Labáku byla napsána před lety pro interní horolezecký časopis děčínských lezců (který už nevychází, protože byl dobrý) a výhradně pro kamarády ze skal jako vzpomínka na skvělého lezeckého kumpána Kuře . Karel Gott se nám do toho spíš jen tak připletl. Tímto se tedy omlouvám předem těm, kteří si chtějí počíst o Kájovi a kterým svět úzkých plazivek a tmy nic neříká, jakož i všem, co neznali Kuře. Protože Vás bude většina, raději ji snad ani nečtěte a nebo jen na vlastní nebezpečí.

Tato povídka bude o úplně jiném Karlovi, než o jakém pojednávají povídky ze skal, případně články v horolezeckých časopisech, tedy nikoliv o fenomenálním svérázovi Karlovi Bělinovi, ale o Karlovi skoro stejně slavném. Kája Gott toho pro lezení moc neudělal. Ale něco přece. Věnoval dvoum lezcům, kteří ho ve své době hudebně a umělecky upřímně nenáviděli, dva lístky na svůj koncert. Totiž, to bylo tak….

V roce 1985 jsme my, budoucí obdarovaní, a to Milan Kulič alias Kuře, vynikající člověk a jeden z úplně nejvíc největších kamarádů a já, lezli jak vo život v Labáku. Vlastně jsme ve skutečnosti vykonávali vědeckou práci. To bylo tak….

Kuře studoval úspěšně (na rozdíl ode mne) geologii na UK (mimochodem s Káčetem alias Patzeltem, pozdějším dlouhodobým velikým náčelníkem a vedoucím všech skal, lesů vod a strání v Českosasku), takže se víc lezlo, než studovalo. Jako závěrečnou diplomovou práci si Kuře vybral téma, aby o tom nikdo z oponentů nic moc nevěděl, a aby se při tom dalo lízt. Téma diplomky znělo: Hydrogeologické poměry Labského kaňonu v souvislosti s denudačními procesy Českého křídového masivu. Nebo tak nějak podobně se to jmenovalo. Muselo to zkrátka znít složitě a nesrozumitelně, čili vědecky a muselo se hodně pracovat v terénu takového rázu, že bylo nutné zajištění horolezeckými prostředky. Čili jsme hodně moc lezli a přitom jsme předstírali vědeckou činnost sestávající převážně z nějakých nepřesných měření a jejich přesných součtů. Mimo jiné ten podzim hodně rostly houby a Kuře, stejně obrýlený a slepý jako já (kdo jste ho znali, tak znáte jeho pověstné kostkaté brýle ve kterých, jak sám říkal, vypadal jako Wartburg) vynalezl metodu kontrastního horizontálního sběru hub. Ta byla taková, že si člověk lehl do borůvčí a pozoroval horizont. Co přečnívalo nad borůvky, byla podle této metody velká houba.

Vědecká práce spočívala tedy výhradně v tom, že jsme se na několik víkendů přestěhovali do Labáku a tam jsme lezli takhle pěkně na podzim roku 1985 jako zjednaný. Občas jsme proslanili nějaký masiv a Kuře něco měřil. Vzhledem k tomu, že ondy se nad Loupežnickou a Pašeráckou jeskyní uloupl opravdu veliký blok a spadl až k silnici, kde pronásledoval východoněmeckého soudruha v trabantu, asi bylo, co se týče posunu pískovcových bloků, opravdu co měřit. A měří se dodnes, protože skály v Labáku, řečeno slovy Kuřete, jsou geologicky mrtvé. Pročež padají, kdy se jim zlíbí, monitorování navzdory.

A tak jsme při prolejzání strží v zimě, kdy už se nedalo lízt (tenkrát se to ještě staromódně ctilo, že se v zimě neleze), a šmejdění kde by se dalo co změřit, jednoho dne přímo pod Belvederem našli jeskyni. No byl to normální komín vedoucí do nitra pískovcového masivu, jako je většina pseudokrasových jeskyní v Labáku. Klasický úzký černý komín a vedlo to dolů, takže jeskyně.

Jeskyně se nachází v údolíčku přímo pod vyhlídkou Belvedere, při sestupu po pravé straně. Výrazný komín je přerušen kousek nad zemí policí, to je vchod. Větší a širší vstup nevede nikam, ale jen pár metrů pod ním je úzká štěrbina, ze které táhne průvan. To je vchod. Sestup vede nejprve pár metrů vodorovně, pak stupňovitě přes bloky a v rozšíření přes docela pěkný dóm, následně úzkým komínem kolmo dolů až do míst, jde je komín příliš úzký na člověka a nadto je zasypán sutí. Tam jsme umístili knížku. Délka cca 25m, hloubka cca 15m. Obtížnost středně těžká až těžká, podle německé klasifikace S3. Jo a všechno se to odehrálo na vánoce 27.12 1985 pro přesnost.

Název nové jeskyně byl nasnadě. Karel Gott se svým „To musím zvlááádnout sááám, na to snad síííílu mááám“ nám přišel, jako zosobnění Husákovské normalizační pseudokultury a zesměšňovali jsme ho, kde jsme mohli. Chata Spartaku v Tisé by mohla vyprávět jak dokomale jsme uměli zapět „Pojď půjdem spolu hledat déééémanty“. Tak jsme jako zarputilí odpůrci božského Káji nazvali jeskyni za trest Jeskyní přátel Karla Gotta. A co víc. Kájovi jsme o tom normálně napsali, jako, že je to všechno vážně. Poslali jsme to na adresu Karel Gott, Praha a ono to došlo. A co ještě víc, ona nám od Káji přišla i odpověď. A s odpovědí i dva lístky na koncert. Že prý je potěšen a tak všelijak podobně. Tak nakonec když jsme chtěli Káju v podstatě urazit, potěšili jsme ho. Dnes už vím, že v naší kultuře se pohybovalo a bohužel stále pohybuje mnohem více kulturních kulobrků, žužložaludů a normalizačních hudebních zrůd, než se nám zdál tehdy býti Gott. Gott Karel je osobnost ať se nám to líbí nebo ne. Stejně jako ten náš Karel Bělina. Názory se na ty Karly mohou různit, osobností však zůstávají. Nakonec to Karel Gott dokázal i tím, jak se bravurně vypořádal se svojí vlastní jeskyní. Jo a na ten koncert jsme nešli. Karlovi Gottovi se tímto dodatečně omlouvám, kdyby to náhodou četl, jako, že nebude. Stejně jsme toho Gotta do dějin jeskyňářství dostali, neboť jeskyně má v německém a zatím jediném jeskyňářském průvodci p. Bellmanna hvězdičku, to znamená, že je považovaná za mimořádně hezkou.

A jak se Jeskyně přátel Karla Gotta do Bellmannova průvodce vlastně dostala, přesto, že jsme to nikdy a nikomu nehlásili? Dokonce jsme uvažovali, že by nebyl špatnej fór, nejen o jeskyni nikomu neříct, ale na dno ke knížce umístit bustu K. Gotta a senzor, který by se při pohybu sepnul a začal by hrát: „Pojď půjdem spolu hledat dééééémanty“ Každého dalšího objevitele by to zaručeně vyděsilo k smrti. Když jsem v Jeskyni přátel Karla Gotta byl asi po 20 letech, v knížce přibyl zápis Mirka Rady, kterému jsem přístup k jeskyni popsal a asi dvě stránky Němců, kterým neřekl nikdo nic. Němci prostě vyšmejděj všechno. A tak jsme se s Kuřetem dostali i do knih.

Na závěr bych ještě Kuřeti chtěl poděkovat, za to, že mě odměnou za obětavou vědeckou spolupráci uvedl v seznamu odborné literatury ze které čerpal, jako autora světově proslulé (zejména na litoměřicku) odborné publikace : Hydrogeologické poměry České křídové tabule a ověnčil mě mnohými tituly. Nikdo na to nepřišel, že jsem jen blbá lopata. Zároveň bych chtěl připomenout smutnou věc, a to že ten skvělej kámoš Kuře už není spoustu let mezi náma. Tak ať tam nahoře leze samý hezký poklopený a odjištěný cesty na sluníčku.

A Karlovi Gottovi blahopřeji k jubileu, protože ten chlap má něco do sebe i když ve dvaceti, když jsme ho viděli v Divadélku ve Slaném ve zvonech zpívat ty svý kantylény, jsme si to nemysleli. Dnes už vím, že „náš Kája“ něco fakt umí a baví lidi tak dlouho, že je legendou chca nechca. Tak všechno nejlepší i s tou jeskyní, která byla, je a bude Jeskyní přátel Karla Gotta už napořád.

Hudba ke kapitole: Karel Gott - To musím zvládnout sám

Karel Gott - Pábení

Foto k povídce: Nějaké zdařilé foto K. Gotta ze 70.let (z 80.let by taky šlo), nejlépe při taneční kreaci ve švédské košili bohatě poseté flitry.