O Argonautech a o Voloďovi, mém ruském příteli

Druhá povídka o Kavkaze a o jednom dobrém člověku, který je Rus. Čili pro někoho nestravitelné. Protože Rusko, jak je všeobecně známo, je sprosté slovo a každý ví, že tam žádní dobří lidé nežijí. Hlavně to vědí ti, co tam nebyli.

Mám kamaráda Rusa. A to i v časech, kdy se to nenosilo a kdy už se to zase nenosí. Všichni Rusové ale nejsou Putin. 90% Rusů jsou chudí hodní lidé, kteří nikdy nic neměli, je jim zima, mají hlad a neočekávají, že by tomu někdy bylo jinak. Všeobecně rozšířená ruská metereologická horolezecká pranostika z hor „Ně nado ždať pagody, nikagda něbudět luče“, čili „Netřeba čekat na počasí, nikdy nebude lépe“ se dá v podstatě aplikovat na celý velký ruský národ už po několik staletí. Nikdy nebude lépe. Podle mě Rusové tak hodně pijí, protože z té beznadějné budoucnosti, by pil každý. Dalších 9,9% jsou taky chudí, ale nemají hlad. 0,1% jsou ti hluční boháči co je vídáme na dovolených v Turecku i jinde. No a pak je tady nepatrná část 0.0001% ruské populace, čili ti ukrutně, přeukrutně bohatí, a ti zase pijí proto, že se bojí, aby jim ty diamantové zuby neukradli. A že se to už v historii Ruska stalo. A jak jsem k Voloďovi přišel? To bylo tak.

O Kavkaze jsem psal jinde už několikrát. Byli jsme tam a po prožití příslušného počtu příhod jsme se pomalu chystali k odjezdu z čarokrásné Svanétie. Odjížděli jsme ve čtyřech, ostatní členové výpravy to nějak všechno neunesli a ujeli domů už po 14 dnech, místo, aby si užili celého měsíce. Někteří z nás zbylých stačili ještě vylézt na pětitisícovku, zazpívat si se Svany ve středověké vesničce Ušguli a dostat konečně pravou kavkazskou sračku.

A byl tu čas odjezdu, resp. odletu, protože jsme se přeci jenom rozhodli pro let hadrovým dvouplošníkem přes kavkazké hřebeny do Suchumi. V určený čas jsme se dostavili na Mestijské letiště, presentované zde místním fotbalovým hřištěm. Společně s námi se dostavilo k odletu asi dvacet místních, několik hus a koza. Jen letadlo nebylo. Krávy se spokojeně pásly na travnaté ploše a nastala v Rusku tak oblíbená činnost, totiž čekání. A vskutku, po pár hodinách rozčeřil poklidnou čekací atmosféru zvuk blížícího se letounu. Ten nejprve párkrát výstražně zakroužil nad pasoucím se kravím stádem, čímž je rozehnal a uvolnil si tak přistávací plochu. Sotva letadélko Káně přistálo, dostavili se místní vlastníci motorových vozidel, aby z mohutné nádrže letounu doplnili palivo do svých rezavých žigulíků a lad. Jakmile byly uspokojeny potřeby řidičů, mohlo se nastupovat. Cestujících bylo přibližně dvakrát víc, než bylo míst v letadle, což zjevně nikomu nevadilo. Prostě někteří v letadle stáli, jako v autobusu. Stejně jako městské hromadné dopravě jsme spořádaně pustili stařenky s taškami sednout, ale bylo nám vysvětleno, že jako inostránci a gosti máme přednostní právo sedět. Nakonec se nám podařilo na místa k sezení umístit i kromě nás i babičky a tak naše svědomí a modrý život mohly být s dobrým vychováním zajedno. Mohlo se letět.

Samotný let byl prostě úžasný. V nádherném počasí jsme míjeli sluncem ozářenou Ušbu, ledovcové hřebeny i zalesněná údolí. Když jsme přelétali ve výšce asi 15 metrů nad zemí poslední čtyřtisícový hřeben uzavírající mestijské údolí, atmosféra v letadle se uvolnila. Zjevně se jednalo o kritický okamžik letu. Letadlo stále ve výšce 20-30 metrů nad stromy pomalu klesalo k Černému moři. Kdosi otevřel dveře do letadla zajištěné gumou, ne nepodobnou té od trenýrek, a mohlo se kouřit. Stáli jsme kousek od otevřených dveří dvouplošníku, vzduch se rval dovnitř, venku svítilo sluníčko a pár metrů pod námi ubíhala nádherná horská krajina. Kouřili jsme, jako všichni v letadle, kromě babiček a život byl nádherný. Jakýsi chlapík se nám jal vyprávět, že ty skalnaté strže, údolí, divoké řeky a vodopády nad kterými letíme, jsou místa, kde se odehrávala příhoda Iasona, Argonautů a zlatého rouna. Právě tady to bylo. Krajina pod námi, byla tak nádherná, že jsme mu to věřili. Jedna babička sice díky neustálému konstantnímu třesu letadla začala zvracet, což rozkýhalo husy v taškách a koza už měla letu zjevně taky dost, ale neúnavný patriot ze sebe chrlil příhody vázající se ke Kavkazu. Lesy a horská údolí vystřídaly čajové plantáže, zeshora úhledné řady sytě zelených čajovníkových keřů vytvářely další z kýčovitých kulis, kterými Kavkaz tak hýří. Pak přišlo moře a desítky kilometrů úplně prázdných pláží, přerušovaných jen tu a tam ústími horských říček. Říkali jsme si, jak by asi muselo být nádherné nějakou tu řeku jet až od jejího zrodu na čele ledovce. Nejprve divokými soutěskami a nekonečnými těžkými až nejetelnými peřejemi, pak stále ještě obtížnou peřejnatou vodu podhorskými údolími a na závěr už zklidněnou řeku vychutnávat mezi čajovníky. A jako tečka na závěr dojezd do moře. To by musela být krása, kdyby to nebylo v Rusku, kde se vodáctví nepěstuje. Přistáli jsme v Suchumi a s údivem jsme zjistili, že se jedná jen o zastávku, kde husy a koza vystoupily a dvouplošník pokračoval dál, až do Soči, kam jsme měli namířeno. Rádi jsme si asi 10 Rublů připlatili a za hodinku jsme byli v Soči.

Poslední úkol naší „expedice“ resp. jejího člena Jardy Voldřicha bylo navštívit svého přítele a sběratele motýlů a brouků, takže také polovičního blázna co lítá po kopcích s pastičkami na střevlíky, jistého Voloďu v Soči. Jako kamarád Jardy jsem tuto společenskou návštěvu rád vykonal s ním a se seznámení s Voloďou se nakonec vyklubalo dlouholeté přátelství a několik dobrodružných pašeráckých návštěv Volodi u mě doma, ve „svobodném“ socialistickém Československu. Pašovaly se živé ještěrky a hadi, to je ale zase jiná vyprávěnka.

Pikantní na setkání Jardy a Volodi bylo to, že se předtím nikdy neviděli, posílali si jen vzájemně mrtvé brouky. Jarda mi ještě říkal, že od Volodi přišly vždycky mrtvoly celé polámané, chyběly jim nohy a vůbec byly ve zbědovaném stavu i po smrti, zato to byly vzácné kousky. Jarda byl ale profík na profesorské muzeální úrovni, jeho otec dokonce vlastnil největší sbírku mrtvých roháčů v Evropě a tato je vystavená jako jeho dar v Národním muzeu v Práglu. Takže konspirativní schůzka v Soči tak trochu připomínala špionážní setkání, a nebo romantickou schůzku naslepo. Ještě, že si nedomluvili jako poznávací znamení růži v klopě, nebo bochník chleba pod paždí. Klopu jsme neměli my a chleba zase neměli v Soči.

Voloďa prostě a jednoduše poslal Jardovi svojí adresu a tak jsme na ní šli. Dostali jsme se na jakési sídliště nízkopodlažních paneláků, ovšem na první pohled zfušovaných a oprýskaných. Jestliže ve stavebnictví se říká, že centimetr žádná míra, tak v Sovětském svazu je to decimetr a na opravdu velkých stavbách socialismu metr. Paneláčky v Soči sice stály tak nějak nakřivo, zato se oprýskanými fasádami koukaly přímo na moře, vzdálené snad jen 300 metrů. Navíc se jejich ruská socialistická ošuntělost docela ztrácela v záplavě vzrostlé zeleně pro nás exotického rázu. Palmy a mandarinkovníky zakrývaly konstrukční a vzhledové vady docela slušně. Zazvonili jsme plni obav u vchodu, ne nepodobnému takovému, jaký u nás obývají romská etnika. Sklo nebylo, schránky rozkopané, omítka pokreslená. No nic. Stáli jme u dveří v očekávání buď nějakého roztržitého profesora, který ani neví, kde bydlí a nebo nějakého feťáka, který s exotickou havětí jen kšeftuje. Po schodech nám přišel naproti hubený, zarostlý dvoumetrový mladík, skrznaskrz sympatický. Voloďa.

Uvedl nás lehce mírně vybydleným schodištěm do svého bytu v druhém patře. Do bytu s výhledem na Černé moře a z té černomořské jižní strany celým obrostlým psím vínem, takže vybydlenost domu byla opět zamaskovaná všudypřítomnou svěží zelení. Sice nám později Voloďa prozradil, že občas se po tom psím vínu vyšplhají krysy až k němu do ložnice, ale vypadalo to hezky. Tak přírodně. V bytě na nás už čekala i Voloďova maminka s pohostěním. Když příjdou v Rusku do domu hosti, musí být bohatě pohoštěni i kdyby hostící rodina měla následně umřít hlady. Voloďova rodina byla velmi, velmi chudá. Dostali jsme slavnostní oběd. Vařené brambory a kolečko měkkého salámu. To jsme dostali my, hosti, Jarda a já. Voloďa s maminkou obědvali jen brambory. A to je Voloďa vysokoškolák. Možná právě proto.

Příběh jeho maminky v mnohém odráží osudy každé druhé ruské rodiny a po milionté dokládá krutost a tragedii komunismu. Voloďův dědeček se stal jednou z dnes už naspočítatelných neuvěřitelných 35 milionů obětí stalinského režimu. Vyvlekli ho před dům a před zraky Voloďovy babičky a šesti dětí ho zastřelili. Čtyři děti z těch šesti pak zemřely hlady. Voloďova maminka byla ta šťastná, která ty hrůzy přežila. Komunisty nenáviděli k smrti, ale na Rusko, potažmo přímo Sovětský Svaz nedali ani Voloďa, ani jeho matka dopustit. Rozpor, se kterým je možno se v této krásné pohostinné a politicky kruté zemi setkat na každém kroku. Car, Stalin i Putin běžnému Rusovi nic dobrého nikdy nepřinesli a přesto někde hluboko v každém Rusovi třímá nepochopitelný sen o Velkoruské říši a jeho moudrých vůdcích. Všichni napříč celým Ruskem vědí, že to všichni byli doposavad samí lumpové střídáni psychopatickými grázly a přesto pořád trpělivě čekají na toho pravého. Na báťušku. Zatím to nevypadá, že by byl nějaký v dohledu.

Voloďa byl ale všemu navzdory veselý chlapík. Bylo mu tak nějak pod třicet, měl malou dcerku z rozvedeného manželství. Žena mu utekla s cirkusákem a jezdila s ním po sovětských štacích, takže dceru skoro neviděl. Tak žil sám v bytě plném knih o zvířatech. Když se dosytnosti s Jardou vynadívali na sbírky motýlů a brouků a řádně provětrali odborné publikace (i zahraniční, to se musí nechat, v bývalém Sovětském Svazu se dala sehnat i anglicky – čili špionsky psaná literatura, v jedné té tlusté zahraniční knize bydlel šváb, věrný spolubydlící ruských domácností), rozhodl se Voloďa nás provést po Soči. Soči, to je subtropické podnebí, bohatá vegetace, moře a kavkazské ledovce na dohled. Soči by bylo moc krásné místo k žití, kdyby nebylo v Rusku.

Jako vystudovaný botanik, dendrolog nám pojmenoval všechny druhy dřevin a palem, kterých je v Soči plno. Klidně v parku jedl jedovatě vypadající červené bobule s tím, že jsou zdravé „proti rakovině“. Mimochodem s tímto fenoménem jsem se pak setkal v Rusku mnohokrát. Konzumuje se vše, co roste na stromech a keřích i za polárním kruhem a většina toho je podle Rusů proti rakovině. Zavedl nás na plážový prospekt, kde jsme se na oblázkové pláži vykoupali v krásně teplém a překvapivě průzračném moři. Turistický ruch zajišťovali výhradně Rusové, byli jsme tam jediní cizinci, a tak když nás pak Voloďa vzal na oběd do draze vypadající restaurace, Voloďa si chvíli něco šeptal s číšníkem a ten nám pak přinesl v lahvích od moštu opravdové pivo. Riskoval tím mnohé, gorbačovský Suchoj zákon byl v plném proudu. Sice po měsíci neustálého chlastání jsme se poprvé setkali s jeho teoretickou realizací v praxi, halt ale Soči je výstavní lázeňské a ještě k tomu přímořské letovisko plné devizových cizinců (zbožné přání) a tak se chlastat nebude. Co by si inostránci pomysleli. Dostali jsme to pivo a vynikající rybu a pomysleli jsme si to, co všichni, kteří navštívili Sovětský Svaz. Země napěchovaná až po okraj paradoxy. Málem jsme se poprali při placení na kterém Voloďa trval, a my zase viděli, že na tom není finančně dobře. Stálo to asi 10 rublů pro všechny tři a rubl byl tehdy snad někde okolo dvou korun, takže láce. Samozřejmě, že platil ve finále Voloďa, což možná způsobilo, že pak s mámou tejden neměli co jíst, ale hrdost ruského lidu je obdivuhodná. Slíbil jsem mu za to, že ho pozvu k nám do „tvrdě západní“ Československé socialistické republiky. Také jsem tak učinil a s Voloďou nás po dlouhá léta pojilo přátelství.

Voloďa byl třikrát za mnou v Čechách, jednou vezl s sebou po kapsách padesát živých ještěrek a hadů (i jedovatých) na prodej, jindy jsem mu sehnal brigádu a on si za první vydělané peníze koupil kanárkově žlutou teplákovou soupravu s červeným nápisem Lee Cooper a všude s ní hrdě chodil, měl jedny bílé ponožky Nike, které si každý den pečlivě pral mýdlem, v socialistické samoobsluze byl klidně čtyři hodiny, protože tolik jídla pohromadě v životě neviděl, ale to už jsou jiné příběhy.

V roce 1992 přijel ten životem otloukaný a přesto bohatýrský Voloďa naposledy, pak přestal Voloďa odpovídat na dopisy. Změna režimů v naší i v jeho zemi ho možná dostala. Počítám, že jeho paneláček vykoupili developeři a postavili tam místo něj luxusní bungalovy s výhledem na moře pro začínající ruské boháče. Co se stalo s obyvateli nevím, ale doufám, že je jen vystěhovali na smeťák a nezastřelili. Pořád je to Rusko. Při poslední návštěvě mi řekl, že jede lovit scinky a pavouky někam k Iránským hranicím, tak možná zažil nějaké osudově nebezpečné dobrodružství, ze kterého nebylo návratu. Přeju si však moc, aby Voloďa stále ještě byl, ať už kdekoliv. Určitě je pořád tím dobrým člověkem, jakého jsem v něm poznal.

Hudba ke kapitole: Ala Pugačova

Kapela Pauki