Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

O pohádkové babičce a ztraceném lyžařském dědečkovi

Takové trochu nostalgické povídání o prarodičích, o 21.srpnu 1968, a o tom, že národnostní původ může být mlhavý.

Babičku z máminy strany byla hodná pohádková bytost, ne nepodobná legendární babičce s myším kožíškem. A uměla báječně vařit. Žila v malém podkrovním bytečku na Střekově. Záchod smrděl a byl v mezipatře na chodbě, z okna koukala na střekovskou vlečku Severozápadní dráhy do Severočeských tukových Šichtových závodů. Moc rád jsem u ní byl odkládán na hlídání, protože jsme spolu počítali vagony těch vlaků a mohl jsem chodit pozdě spát. Spal jsem tam i onoho 21. srpna 68, naši chtěli jet beze mě do Bulharska, jelikož jsem byl ještě malý na výpravu s Il-18 a netušili, že jim repríza osvobození překazí černomořské plány.

 

Když jezdily okolo jejího bytu v noci na 21.srpna 1968 ruské tanky, nechala mě dívat celou noc a já byl nadšen. Neobtěžkán politickými souvislostmi jsem viděl v pěti letech opravdové, živé, železné tanky a s neskrývaným nadšením je vítal. Tím jsem se aktivně zapojil do všeobecného společenského kvasu a mohl pak vyplňovat s klidným svědomím kolonky dotazníků : Co jste dělal v období kontrarevolučního roku 1968 ? Co jsem dělal ? Měl jsem dětská očička vyplněna opravdovým úžasem a těšil se, že bude válka. Chvíli jsme s babičkou počítali místo vagonů tanky. Rachotily podobně.

 

Babička měla dvě místnůstky v bytě, vedle bytu velice tajuplnou půdní prádelnu a o dvě patra níž ještě parádně strašidelný sklep na uhlí. Do sklepa se sestupovalo po ochozených cihlových schodech neomítnutou chodbou plnou pavučin, jako vystřiženou z dost špatného a nebo naopak velmi dobrého strašidelného filmu. Svítila k tomu zaprášená čtyřicítka umístěná až nahoře u vchodu do sklepa a dole, kde už byla skoro úplná tma, se musel nahmatat bakelitový otáčecí vypínač k další čtyřicítce. Pustit k tomu nějakou příhodnou hudbu, nešel by tam nikdo. Nechodil jsem s babičkou do sklepa pro uhlí ale na dobrodružnou výpravu do podzemí. Láska ke všemu podzemnímu a tajuplnému mě už nepustila i když se později obrovský podzemní prostor zmenšoval až na smutně reálný sklípek 2x3 metry. Ale stejně, možná, že chodba za těma rozpadlýma sáňkama přeci jenom pokračovala. Má dětská duše to věděla a jsem pyšný na to, že pokračování tajuplných kamenných chodeb vidím dodnes i tam, kde mnozí ostatní narážejí na globalizační beton.

 

V první cimřičce, jakoby obýváku, měla babička kamna, kanape, oprýskaný emailem natřený stolek, kohoutek se studenou vodou a takový ten pozinkovaný lavór na nádobí s výpustí. A když se ta špinavá voda z nádobí, co se předtím hřála ve velikém smaltovaném, taktéž oprýskaném hrnci na kamnech vypustila do přistaveného kýble pod lavórem, ten se potom musel vynést vedle do té půdní prádelny, kam nikdo jiný z domu nechodil a tak trochu vlastně patřila do babiččina bytu a tam se voda vylila do pomalu odtékajícího kanálku. Na plechovém kýblu bylo zespod na dně vytlačeno : Sdělano v CCCP.

 

Z prádelny byl výhled do dvorků a zahrádek střekovské čtvrti Kramoly. Bývala to slavná čtvrť, dokonce i v mezinárodním ekonomickém měřítku. Byla zde založena firma Basf, jejiž výrobky jsme si poté museli kupovat v Tuzexu, vyráběly se zde jedny z prvních gramofonových desek na světě – ty s tím psíkem jak poslouchá gramofon. Bylo to předpolí ve své době největší potravinářské fabriky na světě. Pak to všechno vyhodil komunista do povětří. Stará plesnivá poctivá cihlová zástavba měla ustoupit novému svěžímu betonu. Mimochodem dodnes na uvolněném normalizačním place stojí jen občas Cirkus, když přijede. Viděl jsem z prádelny změť cihlových zídek, střech, dvorků s prádlem a tyčkami na rajčata a terásek zadních traktů řadových domků. Na teráskách byly k vidění různé věci. Staré kolo, rezavá prkna na žehlení, uschlé pokojové květiny, zelené pokojové květiny, papír svázaný pro školní sběr, křesílka, popelníky a kuřáky v pantoflích. Učiněná Stínadla.

 

Babička byla v životě nejdál Krkonoších, kde se narodila, v Josefově dole v Jizerských horách a na Moravské Boudě v Peci, kde působila jako kuchařka, ale pravé přítoky řeky Yukon znala všechny líp než indiáni. Procestovala v Karavanách a Kodovkách celý svět. Byla v džunglích Bornea i Amazonie s Batličkou, lovila vlky s Curwoodem na dalekém severu, hlavně pak na již zmíněném Yukonu, s Posledním Mohykánem se plížila divokými lesy tam kde je dnes Montreal, s kapitánem Achabem měla políčeno na Moby Dicka a o divočině Utahu a Nového Mexika prošlé křížem krážem s Kenem Wardem a Zane Greyem ani nemluvě. Znala celý dobrodružný svět a pomačkané, očtené Karavany měla ve štosech v zadní místnosti. Ty sešity jsem zdědil a mám je dodnes, stejně jako dědičný dar najít si dobrodružství i mezi betonově profláknutými hotely v Hurghadě.

 

Přistěhovali se do Ústí během války. Té druhé velké. Vzhledem ke stavu válečnému a katastrofálnímu nedostatku jídla, si stihla moje malá máma okusit plameňáka ze zoo a hlavně si doživotně znechutit rybí maso. Když totiž táhli, válka neválka, lososi po Labi, chodili na ně se síťovkou na Zdymadla, kde je na retardérech pro ryby chytali do ruky. Losos byl jídlem chudiny a dokonce vyšla vyhláška, zakazující podávat služkám jídlo z lososa více jak pětkrát týdně.

 

Do Ústí se přestěhovali proto, protože babička byla Češka, ale její manžel byl Němec, tak zůstala trochu v Čechách a zároveň byla i ve Velkoněmecké rozpadající se říši, ale hlavně proto, že byla sama. Snad si myslela, že ve „velkém“ městě se lépe uživí a sežene nového chlapa. Podařilo se ji obé. Ten můj původní děda byl totiž po smrti. Ale možná že ne. To bylo tak.

 

Původně bydleli všichni tři, babička, máma a děda, v malebném podkrkonošském městečku s názvem hodným punkové kapely, ve Staré Pace. Děda byl sběratelem kozákovských polodrahokamů, malířem pokojů, lyžařským instruktorem a malířem obrazů. Krásných obrazů plných západů slunce a jelenů. Vše v barvách. Děda se jmenoval Braun a česky neuměl ani slovo. Moc toho o něm nevím, protože asi zemřel v době, kdy máma byla ještě malá, takže sama po něm má jen ty geny, několik rozmazaných vzpomínek, vyprávění jiných lidí a krabici s polodrahokamy. Ze staré fotky na mě hledí vysoký, černovlasý elegán s pečlivou dělící pěšinkou uprostřed hlavy a s knírem, ležérně opřený o bambusové hůlky a dřevěné lyže s vypínacím čudlíkem na špičkách. V zimě totiž vyučoval mladá česká děvčata lyžování coby lyžařský instruktor na Dvoračkách a přispíval tak k utužení česko – německých vztahů. Podle toho co se stalo mezi Čechy a Němci za pár let stalo, zřejmě málo. V létě maloval pokoje a na jaře a na podzim pak došlo i na ty obrazy. Jedno takové jarní malování v terénu se mu právě stalo osudným.

 

Policejní zápis události : Je nádherný jarní den, kvetou pampelišky a v Krkonoších leží posledních pár polí jarního firnu. Pan Braun si bere lyže a plátno a vyráží na hřebeny. Jenže dobří duchové Hanč a Vrbata nejsou zrovna doma. Slunečný jarní den se mění během okamžiku na sněhovou vichřici. Pan Braun svůj poslední jelení obraz už nedokáže v boji s přírodou dokončit. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Pan Braun se stává nezvěstným.

 

Jiná verze, kterou jsem si sám vymyslel, se vrací ke zmizení mého dědy velkým obloukem a zní takhle. V roce 2005 jsem byl v Izraeli a při několikerém průchodu hranic z Egypta do Izraele, z Izraele do Jordánska a naopak jsem si užil zajímavou byrokraticko buzerantskou zkušenost. Pokaždé, ale doopravdy pokaždé (celkem 6x) se mě ptaly mladé krásné židovky s nezbytným samopalem na zádech při důkladné a otravné hraniční kontrole, zda nejsem Žid, dlouho koukaly do počítače a pak se ptaly, zda alespoň nemám v Izraeli příbuzné a poté mě přesvědčovaly, že jsem a mám. Totéž se odehrávalo i s mladými krásnými osamopalenými židovskými vojenskými chlapci, pokud měli službu za ty nebezpečně vypadající vojandy. Dvakrát si mě a mou ženu vzali stranou a nechali nás čekat v napjatém očekávání, co bude. A právě asi jenom díky mojí černovlasé ženě arabského divokého vzhledu a arabského jména Hana nás po cca hodině výslechů a přesvědčování výhodách života v Izraeli, jako že například každý má svůj vlastní samopal volně kdykoliv k použití na jakémkoliv Palestinci, každý bez rozdílu pohlaví a věku si může a musí užít aktivní vojenské služby, kde si dozajista zastřílí (mě například sdělili, že i když je mi už přes 40 let a vojnu jsem si už odbyl během dvou let bránění socialismu, v Izraeli bych musel znovu a na tři, ale by prý na mě byli hodní a byl bych jen někde u pomocných jednotek, kde se střílí naostro jen trochu) nás pustili s tím, že můžu v Izraeli kdykoliv bydlet i válčit. Bydlení a zaměstnání zajištěno. Ani moje malý uši je nepřesvědčily.

 

Jelikož pro určení židovství je rozhodující matka a židi vědí všechno, volal jsem mámě, jak že to vlastně s tím mým národnostním původem je, ale ta se k ničemu nepřiznala. Tak, ač se cítím býti Čechem s Německými předky, jsem vlastně asi Žid. Taková ta evropská směska. A nevěděl on to ten novopacký dědeček taky a nevyřešil by ten hrozivý problém v předvečer holocaustu prostým úprkem? To se mi sice moc nezdá, přeci by tady tu hodnou babičku, co uměla tak krásně vařit i s mojí mámou nenechal? Nebo, že by on byl Žid a ony o tom nevěděly a nechtěl je přivést do neštěstí ? A jak by se v Argentině snášel po válce s novými sousedy? Z jedné strany Mengelovi, z druhé Eichmannovi (ti byli později odstěhováni), no nevím. Dopis od notáře z Buenos Aires o báječném dědictví v podobě vlastnictví poloviny Argentiny a milionu tun chodících býčích stejků zatím nepřišel. Tak čekám a uvidíme.

 

Variantu zmizení tři v podobě nějaké obzvláště vydařené studentky lyžování vylučuji. To by se časem vykecalo. V Čechách určitě. Argentina už zase neladí časově. I když von ten Mengele možná na něco proti stárnutí přišel, kdo ví. Nakonec ta první, četnická verze, bude pravdivá. A mají i viníka – přírodu. Na tu se dá hodit všechno.

 

 

Hodná babička zemřela po mrtvici s hlavou úplně jasnou a plnou knih a tělem bez vlády ve věku 85 let. Nikdy nestonala, nikdy nikoho o nic neprosila, nikdy nic neměla a každému pomohla. Tak už to u chudých hodných lidí chodí. Děda - ten je určitě v tý Argentíně a vydělává mi na důchod.

 

Obrázek : Žánrový snímek z počátků lyžování - Dvoračky

 

Dokument : Tanky Praha 1968, soud s Eichmannem

 

Hudba ke Kapitole 2 : R. A. Dvorský - něco

Karel Kryl – Bratříčku zavírej vrátka

 

Autor: Dan Eminger | sobota 22.6.2019 21:28 | karma článku: 14,59 | přečteno: 278x
  • Další články autora

Dan Eminger

O kulovém blesku a co natropil.

Příhoda z Julských Alp z roku 1982. Dokonce k této historce vyšla celá stránka v tehdejší sobotní Mladé Frontě. Na vojně, o dva měsíce později, jsem díky tomu byl asi pět minut slavný i mezi mazáky.

21.10.2019 v 13:00 | Karma: 21,43 | Přečteno: 527x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Jak jsme si hráli na Rychlošípáky a jiné příhody z povinné školní docházky

Pár historek z povinné školní docházky v 70. letech minulého století, když už je ten školní rok ve století novém. Je to hodně o Ústí a pro ústečáky.

26.9.2019 v 9:34 | Karma: 16,58 | Přečteno: 291x | Diskuse| Ústí nad Labem

Dan Eminger

Jak tátu totálně nasadili

Několik neuměle pospojovaných historek z totálního nasazení, jak mi je vyprávěl můj táta. Co jsem pozapomněl, to jsem si trochu poupravil. Je to povídka, ne souhrn historických, a nebo obecně hlásaných pravd. A je to dlouhý.

19.9.2019 v 14:57 | Karma: 19,79 | Přečteno: 523x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Normální paranormální příhoda na Kavkaze

Povídka o tom, jak se dá setkat s paranormálními příhodami i když o ně člověk nestojí. A o tom jak se účastníci příhody dozvěděli až po 20 letech, že byla vlastně paranormální. Je fakt strašidelná.

5.9.2019 v 8:41 | Karma: 19,44 | Přečteno: 573x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Úplně vážná příhoda o duchovi z Rathenu

Na konec prázdnin a okurkové sezony, kdy všechny české učitelky na Jadranu už jsou sežraný, jsem si dovolil zařadit ještě jednu duchařskou. Vše v povídce je pravda.

30.8.2019 v 17:11 | Karma: 17,01 | Přečteno: 364x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

O oběšenci na Housce

Strašidelná historka z podzimního výletu, když se nám už tak nějak kvapem blíží. Strašidelná je ale jenom trochu.

12.8.2019 v 7:35 | Karma: 11,25 | Přečteno: 307x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

O svanském bohatýrovi Mišovi Chergianim a jeho muzeu.

Povídka z uhrančivě krásné Svanetie o jednom velmi svérázném chlapíkovi. Svanetie disponuje neuvěřitelnou přírodou a velmi svéráznými obyvateli. Svanové jsou prý údajně spřízněni s Basky. Nevím, ale mnohé by to vysvětlovalo.

1.8.2019 v 20:42 | Karma: 9,38 | Přečteno: 173x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Jak jsme objevili Jeskyni přátel Karla Gotta

Když má nejdůležitější Čech narozky, rozhodl jsem se, že si taky na jeho mainstreamovém velebení přihřeju polívčičku. I když mám takový neodbytný pocit, že samotnému Gottovi je ta jeho kanonizace z duše protivná. Doufám.

16.7.2019 v 20:28 | Karma: 15,02 | Přečteno: 464x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

O Argonautech a o Voloďovi, mém ruském příteli

Druhá povídka o Kavkaze a o jednom dobrém člověku, který je Rus. Čili pro někoho nestravitelné. Protože Rusko, jak je všeobecně známo, je sprosté slovo a každý ví, že tam žádní dobří lidé nežijí. Hlavně to vědí ti, co tam nebyli.

30.6.2019 v 20:50 | Karma: 22,85 | Přečteno: 499x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a jiných vojenských zajímavostech část 2

Druhá část dlouhé povídky o vojenské službě v socialismu určená především a možná že výhradně pro ty, kteří ji v časovém rozmezí 730 dní absolvovali.

17.6.2019 v 13:07 | Karma: 18,44 | Přečteno: 581x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a jiných vojenských zajímavostech 1

Další retro povídka je tentokrát hlavně pro absolventy dvouleté základní vojenské služby. Je opravdu dlouhá a tak jsem si ji dovolil rozdělit na dvě části, aby mi to vydrželo "na dýl".

13.6.2019 v 16:08 | Karma: 20,03 | Přečteno: 569x | Diskuse| Ostatní

Dan Eminger

O pionýrských táborech

Povídka pro pamětníky pionýráků. První povídka se snad asi docela líbila, tak přidávám další retro povídku z minulých časů.

10.6.2019 v 8:20 | Karma: 18,55 | Přečteno: 699x | Diskuse| Letní povídka

Dan Eminger

Tavarišč stoj

Třicet let stará historka z výpravy na Kavkaz. Povídky jsem začal psát pro pobavení pro své kamarády. Zajímá mě, co na to širší veřejnost.

7.6.2019 v 7:51 | Karma: 23,09 | Přečteno: 573x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 14
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 458x
Ústečák, mám rád pro někoho těžko uchopitelné charisma industriálně a sociálně vyloučeného města, zajímá mě pohnutá historie regionu v dobách minulých a vlastně i současných. Miluji nádhernou krajinu a přírodu v okolí o které naštěstí moc lidí mimo region ještě neví. Aktivní, ne moc dobrý horolezec. Mám rád sporty v přírodě, hard rock a lidi kteří jsou na tom podobně.

Seznam rubrik