Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a jiných vojenských zajímavostech 1

Další retro povídka je tentokrát hlavně pro absolventy dvouleté základní vojenské služby. Je opravdu dlouhá a tak jsem si ji dovolil rozdělit na dvě části, aby mi to vydrželo "na dýl".

Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a dalších vojenských zajímavostech.

Část první.

Jedna povídka Šimka a Grossmanna začíná slovy : „Samostatnou kapitolou v životě mladého muže je vojna.“ A je to pravda. V socialistickém Československu (ale velice pravděpodobně i všude jinde na světě) se jednalo o tak absurdní a v ČSSR bohužel také povinný dvouletý zážitek, že je mu bezpodmínečně nutné věnovat minimálně kapitolu. Chlapci a chlapi se jmenoval bolševický seriál právě z prostředí „základní vojenské služby“, který se snažil chlapcům a chlapům, kteří ještě nenastoupili ukázat, jak je vlastně ta vojna spregi a ti velitelé, to jsou v podstatě takoví druzí tátové, klucí vojíni si pomáhají a všichni spějí k zářným zítřkům s oddanými pracovitými děvčaty. Jistě najde se pár černých ovcí šikanistů, ale socialistický kolektiv si s nimi hravě poradí. Toliko zelenkova televize. Skutečnost byla vzdálená seriálu asi jako bible stvoření světa.

Opravdoví chlapci a chlapi, které čekala vojenská základní služba se dělili na čtyři skupiny. Ti chytří se snažili studovat na vysoké škole, čímž se jim smrskla vojna na jeden rok a stali se z nich takzvaní „absíci“, sice záklaďáky neoblíbení (závist z jednoho roku), ale jednoroční. Ti úplně nejchytřejší si pořídili „modrou knížku“, kterážto je díky různým převážně duševním a pohybovým nemocem opravňovala na vojnu vůbec nenastoupit a věnovat se jiným bohulibým činnostem, například sportu, vědecké činnosti, nebo zahálení . Ti stále ještě dost chytří si pořídili početné rodiny a nastoupili jen na tzv. náhradní vojenskou službu na pět měsíců a pak zbytek z těch dvou let v nemocnicích vozili mrtvoly, ale v místě bydliště a byli doma. A ti nejblbější nastoupili a odkroutili dva roky. To jsem byl já. Poslední naděje po nástupu byla upsat se na šachtu do Ostravy a odkroutit si také jen pět měsíců a pak dva roky fárat. Pár kluků se na to chytlo, já zůstal a bránil naší socialistickou vlast do roztrhání těla hezky pěkně dva roky. Když jsme se s Hřibem, nastupujícím stejný termín jako já, loučili se svobodou U Kroupů, tak jsme se ptali jeho bráchy Kapra, kterej tu pakárnu už měl za s sebou, jaký to tam doopravdy je a on odvětil : „To vám nemůžu říct, jinak se oběsíte.“. A měl pravdu.

Pravdou je, že přes všechny ty hnusy a neúměrnou délku služby musím přiznat, že mi vojna přeci jenom něco pozitivního dala a nebyl to jen příbor, denní styk s muži a vězení, jak píší výše zmiňovaní klasici. Především jsem poznal praporčíka Porazíka, lidskou bytost na kterou v civilním sektoru nemůžete narazit. Taky se člověk naučí držet partu, lhát lampasákům do brunátných ksichtů bez mrknutí oka, sám si prát trenky a ponožky, uklízet a hlavně, nesmírně si vážit svobody. V životě už jsem nezažil nikdy opojnější pocit, než návrat z vojny do relativní absolutní svobody zadrátovaného reálného socialismu. Vracel jsem se někam, kde jsem klidně mohl jít na pivo nebo do kina a vůbec jsem to nemusel nikomu hlásit, žádat o povolení promluvit, žádat o povolení vstoupit nebo odejít, a nebo žádat soudruha vypínače o povolení zhasnout. Paráda.

A taky na vojně člověk za ty dva roky zažil nějakou tu srandu. Především teprve na vojně jsem pochopil, jak geniálně a bohužel i brutálně pravdivě popsal Miroslav Švandrlík v Černých baronech složení důstojnického sboru Československé lidové armády. Neodehrávat se o 30 let dřív, myslel bych si, že pan Švandrlík byl na vojně se mnou. Všechny typy a kreatury důstojníků z Černých baronů se vyskytovaly i v Boru u Tachova, kde jsem nastoupil já, a stoprocentně se vyskytovaly i ve všech ostatních útvarech celého socialistického sektoru a co víc, vzhledem k tomu, že armáda je blbá úplně všude na světě, tak se mutace majorů Těrazků, poručíků Troníků a Hamáčků i zupáckých četařů Halíků nacházejí určitě i na armádním zbytku planety. Můj velitel roty, praporčík Porazík byl sice na rozdíl od Těrazkyho malé postavy, ale jinak měl z něj úplně všechno. Ale popořádku.

Takže jsem nastoupil k 67.motostřeleckému pluku Československo Čínského přátelství, což je tajný název a nesmí se nikde říkat, aby to nezaslechl imperialistický špion. Špion mohl vědět, že je to Vojenský útvar 1745 v Boru u Tachova a nic víc. Dneska už to špion, asi ruský a nebo čínský podle všeho, vědět může (007 a jiní imperialističtí hrdlořezi už zabíjí asi na naší straně), ale je mu to plat prtný, anšto 67. motostřelecký byl zrušen, a v kasárnách, které mimochodem stavěli právě černí baroni, se nějaký čas usídlili kamioňáci dovážející nám ze Západu hovadiny co nepotřebujeme a kurvy, které je obsluhovaly. Pak se to vše nějak rozpadlo a pak to zase dal někdo dohromady. Byl jsem se tam po 30. letech podívat, jsou tam firmy a byty. Aspoň že tak.

Byl jsem na vojně pět minut a už jsem nasluhoval. Soudruh kapitán, který nás přijímal a to o den později, neboť jsme se my vyděšení ústečáci a tepličáci jedoucí v jednom vlaku do neznámého pekla už cestou tak ožrali, že jsme se v Boru jen tak doťukli a kupříkladu já jsem spal někde na hromadě uhlí. Bylo nám špatně a ten soudruh si u všech udělal poznámku, že nás mají pustit za dva roky a přidal tam + 1, takže o den později, než všechny ostatní. Bylo nám to jedno. Poté ten kapitán, můj budoucí nadřízený a jako téměř všichni u útvaru permanentní opilec, zahřímal : „Soudruzi, nastoupili jste k 67.motostřeleckému pluku, podpůrnému pluku pohraniční stráže. Vaším úkolem je bránit hranice do příchodu elitních jednotek z Plzně a ze Stříbra (rozuměj skutečných vojáků) a poté padnout za socialistickou vlast. Vojáka nemůže potkat nic lepšího, než padnout za socialismus.“ Musí to být opravdu slast padnout za cokoliv. Pak nás ostříhali, osprchovali a dali nám papírový pytel a v něm maskáčovou uniformu, mejdlo, ponožky, trenýrky, zkrátka přesně jak to bývá ve filmech a ve všech armádách světa. Akorát nám nedali pušku, což je na armádu divný počin, ale zcela logický. Úbytek nastoupených nováčků by byl příliš nad limit. A byli jsme tam a byli jsme v tom.

Jedním z mých kamarádů na stráži socialismu byl Venca Kotalík. Byl to dobrej kluk i když byl z Prahy a navíc z taxikářský rodiny. Ale když se dostal protekcí až sem do Boru, kde jsme byli všichni, ale úplně všichni včetně lampasáků za nějaký přečin proti režimu, byť jsme o něm mnohdy ani nevěděli, ani to nemohl být špatný člověk. Venca nastoupil o půl roku později než já a řečeno slovy z klasiky : „ Přinesl do našeho prostředí nový svěží vítr“. Což je příznačné, neboť nás na cimře bylo 27. Venca měl rád bigbít a hned jsme si padli do noty. Nechal si poslat kazety s Pražským výběrem, Sparks a ZZ Top a my to pak v kumbále u výkonného praporčíka Kráti až nábožně poslouchali, jaký že to je ztratit se na Václavským Václaváku. Venca měl víceméně pořád dobrou náladu, z ničeho si nic nedělal a byl tak nějak nad tím vším nesmyslem, co vojna představuje. Byl holt z Prahy. Kamarádili jsme spolu i po vojně. Venca si vzal za ženu velice divokou, nebezpečnou a nevyzpytatelnou hezkou černovlásku, kurdku Džvan Agravi. Byla to prý nějaká vzdálená sestřenice tehdy populárního píčuse Sagvana Tofiho, který představoval něco jako tehdejšího povoleného lamače dívčích srdcí plejbojovitého charakteru s lehkým nádechem k vekslákovitosti. Zajímavé, na něm bylo a je snad jen to, že i když ten Tofi neumí nic, než vymetat večírky a tvářit se vyžile, vydrželo mu to dodnes. Mimochodem čím se ten člověk vlastně živí je mi dodnes záhadou a malilinko ho za to obdivuji.

Tak ten Venca se seznámil s Džovkou tak, že dělal v samoobsluze, učil se tam na vedoucího, a Džofka taky, učila se na pokladní. Venca si řekl, že by mohl zkusit štěstí, dodal si odvahy a pozval ji k sobě domů. Džovka souhlasila a Venca v očekávání šel do regálu pro flašku vína, a když s ní přišel na pokladnu k Džofce, tato přihodila beze slova do košíku balíček prezervativů. Očekávání se naplnilo. Džofka prý chvíli hrála v kapele Zikurat s Vildou Čokem, jednou jsem byl na jejím koncertu s nějakým novým sdružením a byl to v době reálného socialismu metalovej nářez o jakém se nám v provinčním punkovém severu ani nesnilo. Taky pěkná příhoda byla, když jsem Vencu a Džofku pozval na horolezecký parník plující do Rathenu. Venca i Džofka byli praví pražáci, kteří přírodu znali jen z Čimického lesíka, na vojně mi jednou Venca zaníceně vyprávěl, jak právě v čimickém lesíku viděl na vlastní oči srnku, a že jednou prý viděl na vesnici i živou kozu. Horolezecký parník byla značně bizarní akce, kterou pořádali děčíňáci a jelo se chlastat parníkem z Děčína do Rathenu pod průhlednou záminkou lezení. Komický převlek vítán. Marty a Šugy (dva děčínsko ústečtí lezci) se převlékli za ženský (i když Marty měl poněkud demaskující plnovous) a vypadali přesně stejně jako ty dva šílenci z Malé Velké Británie. Když po nich chtěli celníci ve Hřensku pas a celní prohlášení (jsme stále v socialismu), a nějak se jim nezdály podoby, Marty na ně začal křičet, co si to dovolujou, a začal je tlouct kabelkou. Naštěstí měli ti celníci smysl pro humor a všechny nás opilce pustili do DDR. V Rathenu se Marty s Šugim Němcům, hlavně těm postarším, dost líbili. Ale normálně, jako ženský, ne jako komický převleky. Venca s Džofkou pařit uměli, to drželi krok, ale na tu přírodu, na ty skály vůkol, na to teda čuměli s votevřenejma hubama. Vůbec neměli ponětí, jako mnozí jiní, že v Severních Čechách jsou kromě šachet a chemiček i kaňony a skály jak z westernu. Né li lepší. Druhý den se Džofka s Vencou pohádala a hodila po něm vší silou půlkilou konzervu leča, krerá minula jeho hlavu o vlásek. Dostat hranou leča s moravskou klobásou do spánku, tak nevím. Pak se sebrala a vydala se proti proudu Labe pěšky z Východního Německa do Prahy. Museli jsme ji tenkrát chytit a zklidnit. Za čas jsem po změně režimu a s tím spojených kulturních poměrů potkal Vencu po koncertu AC/DC v parku Juldy Fuldy (já bych to nepřejmenovával, osobnost to byla a na víc ho za jeho zřejmý politický i skutečný exibicionismus zabili určitě i komunisti). Venca už byl s Džovkou rozvedenej a tím si zachránil život. Toliko ke Kotalíkovi.

Další můj velmi dobrý vojenský kamarád, který se mnou prošel celou vojnu od přijímače až po propuštění, byl Slovák Lubo Gábor pocházející z Bielych Karpát a z osmi dětí. Jeho nejmladší sestře byly čtyři roky a jeho nejstaršímu bráchovi táhlo na čtyřice a byl dávno ženatý. Mamince bylo něco k šedesáti a podle fotky vypadala na hodnou udřenou osmdesátiletou stařenku. Luba Gábor byl strašně hodný a bohabojný mírný člověk s vrásčitou tváří padesátníka už ve dvaceti a uměl výborně s nožem. S ním se dělaly rajóny kartáčkem na zuby tak nějak v klidu. Jediné hrůzy, které jsme se od něj v pravidelných intervalech dočkávali, byly s železnou pravidelností přicházející balíky z Bielych Karpát, které obsahovaly konzervy s domácí bielokarpatskou pálenkou, která se nedala pít ani na vojně. Chutnala po ponožkách a měla asi 70%. Stejně jsme ji vždycky vypili. Lubu Gábora jsem neviděl a ani o něm neslyšel třicet let. Počítám, že už má taky alespoň pět dětí a je udřený k smrti, jako jeho máma a všichni jeho příbuzní.

Můj velitel a naprosto unikátní figura, která není hned tak k vidění a pokud vůbec, musí to být výhradně v armádě, u policejního sboru a nebo v soft verzi u sboru hasičského. Jak již bylo řečeno, měl velmi mnoho společných povahových vlastností s legendárním majorom Terakzkym. Pouštěl kolem sebe hrůzu, křičel, nebyl moc chytrý, ale v zásadě to nebyl zlý člověk a svoje vojáky chránil před všemi ostatními vypatlanými důstojníky.. Měl i podobnou česko slovensko rusínskou mluvu jako Terazky, které se místy dalo rozumět jen s krajním vypětím. Jen fyziognomii měl diametrálně rozdílnou. Terazky byl hřmotný chlap a praporčík Porazík byl malý skrček. Snad prý přišel jako dítě s Rudou armádou odněkud z Podkarpatské Rusi, kde ho sebrali jako přeživšího nějakého hnusného masakru zpáchaného oblíbenými masírovacími divizemi SS maďarského, rumunského či bulharského a bratři slováci promininou i slovenského původu. Nebo jen se nějak dostal s válečnou mašinerií odněkud z Východního Slovenska do Čech. A už tu byl. Malý mužík, kterého nikdy nemohli povýšit, protože ho nemohli vzít ani do strany, neuměl totiž moc psát a číst, třeba v hlášení o posunu vojsk psal běžně dohromady slova dolesa, napole a tak a když žádal na náčelníkovi výstrojního skladu židli, tak praporčík Porazík chtěl židly. Měl tlustou manželku, které se jako jediné na světě bál a která nám 2 500 vojákům prala v útvarové prádelně posrané a osemeněné trenýrky. Když se opil a bál se jít domů, a to bylo často, přišel prostě na rotu, shodil z postele nějakého zobáka (mazáka nikdy) a vyspal se na jeho místě. Pro pití měl pochopení i mezi mužstvem a z totálně poblité cimry po bujarých oslavách našeho povýšení do mazáckého stavu, kdy jsme se po nezbytném vařečkovém pupendu vykoupili jeden každý zobák flaškou tvrdáho, přišel ráno na rotu, znaleckým okem zhodnotil situaci a prohlásil : „To je hrozné, kam sa vrkněm, samá šabla. Ukliďtě to kokoti.“ A bylo to vyřízeno. Jo a ještě došel do posádkového vězení pro ty z nás, kteří tam po bujarém večírku skončili, aby je vysvobodil se slovy : „Svoje vojáky si budu zavírať jen já sám a ne nějakej kapitánskej kokot“. Porušil tím vojenskou subordinaci, neboť je zavřel mimochodem velmi obávaný a krutý kapitán ( a to i mezi důstojníky), kterého samotného jako jednoho z mála v celé socialistické armádě po čase zavřeli natvrdo do kriminálu za šikanu vojáků základní služby. Rozdíl mezi praporčíkem, kapitánem a generálem praporčík Porazík nechápal a bylo mu to jedno. A vždycky mu to prošlo.

Křičel na nás, zavíral nás , ale nikdy nám to nenechal napsat do karty a nikoho nikdy nenechal nasluhovat ani minutu. Honil nás po cvičeních, ale měl nás asi svým způsobem rád a nikdy nikomu skutečně nijak neublížil. Nějaká ta facka padla, to je ale to nejmenší. Uvedl se tím, že jakmile jsme nastoupili, přišel, pozdravil nás všechny, zobáky i mazáky svým oblíbeným :Nazdar kokoti“, zřejmě si myslel, že to je opravdu oficiální socialistické vojenské oslovení a používal ho i mezi důstojnictvem. A mimochodem nebyl daleko od pravdy. Pokračoval v promluvě :“Potrebujem několko kokotov, aby mi vypleli zahráďku. Budů to dva mazáci a desať zobákov“ Tak jsme se přihlásili a praporčík Porazík nás druhý den vyvedl z kasáren pod záminkou pochodového cvičení v terénu k němu na zahrádku, kterou měl u paneláčku pro lampasáky na sídlišti pro lampasáky za kasárnama, kde ke každýmu lampasáckýmu bytu byla přidělena jedna lampasácká zahrádka. Jaké bylo pro nás překvapení, když jsme přišli k Porazíkům a v boudě na nás zobáky čekala basa piv, pro mazáky flaška rumu a nějaký píva a na velitele Porazíka se taky jeden samostatný rum obklopený pár pivečkama smál. My jsme makali a pili pívo, mazáci nás hlídali abychom dobře makali a pili rum a pívo a praporčík Porazík jen seděl, blaženě se usmíval nad skutečností, jaké má vynikající velitelské schopnosti, pil pívo a rum a všem nám bylo dobře. Z pochodového cvičení jsme šli zpět do kasáren, jako bychom ušli 100 km. Protože jsme byli, jak nám řekli hned první den, určeni na odstřel imperialistickými hrdlořezy, „Pyli jsme na rotě i mi.“, jak by napsal Porazík do hlášení.

Kdykoliv nás někdo při nějaké nekalosti načapal a praporčík Porazík nás pak z toho dostal, nastalo jeho soukromé osobní potrestání a to patřilo k nejhorším psychologickým trestům, jaké kdy byly v dějinách ponižování vynalezeny. Vynalezl ho praporčík Porazík z Boru u Tachova a kdyby se používalo celosvětově, kdoví jaké pozitivní výsledky by to v oboru napravování hříšníků přineslo. Spočívalo to v tom, že nechal nastoupit celou naší rotu 27 mužů, provinilec musel předstoupit několik kroků před jednotku jako před popravčí četu a praporčík Porazík na provinilce ukázal prstem a hromovým hlasem pronesl : „Dívej ho !“ A my ho dívali, jaký je to lump a darebák. Jindy zase na nástupu roty nadával absíkovi Rokosovi, za to, že při jedné hromadné rotní pitce nezabezpečil pořádek, protože byl sám abstinent. Tenkrát tam ten Rokos jen tak seděl na posteli, koukal na tu spoušť okolo sebe a donekonečna opakoval : „To je hrůza, Kotalík se taky poblil.!“. Tak toho Rokose, což byl takový malý neduživý hypochondr, ale uměl báječně vařit a dělal občas pro rotu pikantní ňamky, vytáhl opět před jednotku, my ho chvíli dívali a pak se ho čistě filosoficky Porazík zeptal : Náčo stě štůdoval, keď stě blbý jako ten medveď“ Vůbec nejslavnější kousky ale prováděl praporčík Porazík na cvičeních, kde se mezi důstojnictvem pilo o závod snad ještě závodněji, než normálně.

Na jednom z nesčetných cvičení měli jsme jako velitelská rota důležitý úkol. Chránit a zamaskovat do neviditelnosti štáb našeho 67.motostřeleckého pluku. Především jsme dělali ficky důstojníkům a jejich rozmarům. Byli jsme někde v tajném, nejmenovaném vojenském prostoru v lese, a bylo to na Doupově poblíž hranice s civilním sektorem. No a hned za tou hranicí se v tom civilním sektoru nacházela vesnička a v ní hospůdka. Důstojníci zavětřili a díky jejich skvělým velitelským a organizačním schopnostem se jim v neuvěřitelně krátkém čase podařilo zorganizovat výpravu do té hospůdky. Skupina důstojníků odešlá do hospody se skládala ze 100% štábu plus našeho velitele praporčíka Porazíka. My měli za úkol hlídat úplně prázdný štáb a držet hubu. Vyhovalo nám, že ty lampasácký hovada na chvíli zmiznou a přestanou buzerovat. Tak jsme se všelijak rozvalili po lese v v předtuše několikahodinového lahodného nicnedělání. To však nemělo nastat. V pěti minutách od času č, kdy lampióni odešli chlastat najednou rachot a lesem přijíždí několik uazů (ruská kopie džípu, pro ty mladší). Z nich vyskakují jedna šajba za druhou, samej major a plukovník. Kontrola na naše lampasáky, taková ta, co vojáka záklaďáka nevidí a taky nejebe, zato své kolegy důstojníky jebe velice ráda a s chutí, poněvač pro ty účely je takováto komise sestavená. Po chvíli bezradného rozhlížení se kolem a čekání na podání hlášení od nějakého „velitele“, kterého hned chtěli zjebat, bylo to na nich úplně fyzicky vidět, jak jsou natěšený, museli plukovníci z velení okruhu uznat, že existují nějací ušmudlaní tvorové v uniformách bez hvězdiček na rameni, které až dosud nikdy neviděli a které se taktéž bezradně pohybují kolem nich v očekávání obrovského průseru. Nakonec se ti zkurvysini v plukovnických hodnostech obrátili i na nás a zhurta, kde jako je štáb. My jako, že nevíme, že odešli někam do lesa na nějakou tajnou poradu asi. A že kdy příjdou. A my že nevíme, že nám nic neříkali. Plukovníci byli čím dál tím nervoznější, ztratil se jim štáb. Začínali jsme si je vychutnávat. Když už nemohli ti plukovníci jebat ty naše důstojnický kašpary, tak alespoň s přibývajícími minutami a posléze i hodinami čekání jebali svoje majory. Snad po třech a půl hodinách čekání a neustálého tajného telefonování a vykouření několika kartonů Spart byli vzteklí už i na nás. My z nich měli neuvěřitelnou prdel. Bylo to asi důležitý cvičení, asi jsme zrovna vítězně útočili na prohnilý západ a velení našeho pluku nikde. To se rozumí, že útočit na imperialistu bez velení nelze. Bez velení na vojně nejde dělat nic, to ví každý, kdo tam byl. Nejde ani odejít z místnosti, nebo samostatně mluvit, natož pak útočit. Po čtyřech hodinách už to plukovníci kontrolenkové nevydrželi, naskákali vztekle do těch svejch úazů a s výhružným sdělením, že náčelník našeho útvaru se po příchodu z „tajné“ porady má ihned, ale ihned ! hlásit na nadřízeném vyšším velení. Muselo těm plukovníkům už bejt jasno, ale že odešli všichni důstojníci, úplně všichni, to zřejmě ještě nezažili a trošičku je to vykolejilo. U jiných útvarů by nechali alespoň nějakého mladičkého rotmistra na bráně, ale ti naši pitomci šli za rumem svorně jako jeden muž, bez rozdílu věku a hodností.

Sotva se rozplynul dým z uazů rozhrnulo se křoví a z něj vylezl úplně na šrot náš politruk s ještě přiblblejším šklebem, než nosil normálně. Velitelé přicházeli. Úplně vožralí byli samozřejmě všichni, čepice nakřivo, majora Šimánu, náčelníka útvarové vojenské tělovýchovy, který normálně opravdu sportoval, moc toho nesnesl a s ostatními ochlasty držel basu jen tak víceméně naoko, tak toho dokonce nesli. Sdělali se jako dobytek, jako vždycky. Jeden za druhým se potáceli ty kreatury z křoví. A na závěr jako třešnička na dortu, vyjel z křoví praporčík Porazík na koni a řval “Jsem kapitán Ňálepka !“ Jeden z jeho majstrštyků.

Na jiném cvičení, byli jsme totiž na cvičení imrvére, jsme zase praporčíkovi Porazíkovi normálně ukradli během jednoho dne z jeho osobního kartonu cigaret natvrdo sedm krabiček, osmou jsme otevřeli a ještě nějaký cigára vykouřili. Když praporčík Porazík přišel do stanu pro cigára, podíval se na roztržený kartón, pokýval hlavou a bez náznaku sebemenšího podezření se sám sebe otázal: „Já tolik kuril ?“. Nebo jsme škrábali brambory pro všechny, čili třeba pro 500 lidí, a každý, kdo byl na vojně ví, že je pěkně hnusná a úmorná činnost, protože i když už byl stroj na hromadné škrábání vynalezen dávno, v armádách je nahrazen levnější a vždy v neomezené míře dostupnou lidskou silou. Praporčík Porazík jdoucí kolem svých chlapců nás povzbudil slovy: „Škrábajtě brambory kokoti, budů rezně ako hajzlové dekle.“

Hudba k vojně : Pochod - 25 kamarádů

Pochod – Přes spáleniště

Nena - 99 luftbalons

Scorpions z alba Tokyo Tapes (Pictured Life)

Iron Maiden – The Trooper