O pionýrských táborech

Povídka pro pamětníky pionýráků. První povídka se snad asi docela líbila, tak přidávám další retro povídku z minulých časů.

     Nezbytnou součástí života každého dítěte vyrůstajícího v socialismu byly pionýrské tábory, čili zařízení kam rodiče v době prázdnin odkládali svoje děti, aby se tyto mohly rozvíjet v kolektivní socialistickou bytost pod vedením více i méně zkušených pionýrských vedoucích. Některé tábory se blížily předválečným skautským vzorům a jiné zase Artěku v CCCP, podle nátury vedoucího toho kterého zařízení. Pro většinu dětí byly letní pionýrské tábory noční můrou. Já na ně jezdil rád. Pravda se směsicí strachu z budoucí možné šikany, hnusného jídla, zimy a vůbec neznámého. Snad až na tu šikanu se opravdu všechno výše jmenované naplnilo, ovšem v míře natolik snesitelné, že stálo za to jet na další tábor bez hysterických scén, které některé děti před blížícím se odjezdem do „tábora“ provozovaly. Hlavně jsem měl štěstí, že jsem jezdil spíš na ty pseudoskautské s lesem a koupáním, než na artěkovské s bojovými hrami a kolektivním zpěvem. Však také táta s mámou tábory pečlivě vybírali, než mě do nich někdy i dvakrát za prázdniny vykopli.

Jako hrdý příslušník sportovní plavecké školy jsem byl léto co léto vysílán na tábor zvaný „letní plavecké soustředění“ ve Velkém Šenově. Tento pak byl pojat jako opravdový skautský tábor se vším všudy, vedený ve foglarovsko rychlošípáckém duchu. Každé ráno se věšela na nástupu vlajka a večer se slavnostně spouštěla, držely se natvrdo noční hlídky a to i ti nejmenší, pořádaly se soutěže, závody a orientační běhy vyhodnocované na nástěnce. Vše se dělo individuelně a ne v nezničitelných skupinách. Běhalo se po jednom a to kolečka 2,4 a 8 km, a když běžíte sám 8km na rozhlednu Tanečnice v 10 letech, sice se bojíte, ale zároveň cítíte tu svobodu, kterou vám vedoucí dali a z toho i plynoucí zodpovědnost se včas a rychle (je to závod) vrátit, aby člověk nevypadal jako nějakej votroubek, co se ztratí za prvním rohem.

Výhodou tohoto tábora bylo, že si člověk s sebou bral i své kamarády ze školy, nevýhodou, že i své nepřátele ze školy. Ale v plavecké třídě tak nějak byli všichni kámoši. To ranní vstávání, věčné tréninky a únava nás nějak sbližovaly či co. Vedoucím tohoto tábora byl malý zrzavý trenér se slovanským jménem Kurt Gertner, dodnes si to jméno pamatuji. Toho jsme se fakt báli. Trénoval nás s takovým zaujetím, až trénink přecházel v mučení. Jeho: „Nástup na trééénink !!!!“, když venku jemně poprchávalo a bylo takových 17-18 stupňů se nedá zapomenout. Už příchod k přírodnímu bazénu s temně černou vodou z potoka se podobal cestě na popraviště a pokyn: „ Plaveme 20 bazénů !!!“ (bazén je padesátka) byl pomyslnou salvou popravčí čety. Pamatuji si, že jsme i brečeli (až na mého kamaráda Růžičku, který byl tlustý a po odplavání požadovaných metrů, kdy my jsme se samým třesem nedokázali ani přiobléknout, se šel ještě klouzat na klouzačku, aby si vody užil). Ale zase nás to snad zocelilo. Mimochodem po 35 letech jsem zavítal na místa tábora i k přírodnímu bazénu, skočil si z betonového pětimetráku a s letitým odstupem jsem fascinovaně zíral, jak je vlastně lesní bazén ve Velkém Šenově romanticky krásný.

Samozřejmě, že při orientačních bězích se čas od času někdo ztratil. Vždycky jsme ho našli my děti, vyslaní v rojnici ho hledat, a taky párkrát Němci, když se lesem zatoulal do tehdy ještě hodného DDR. Nejprestižnější byly běhy na Tanečnici, které se běhaly tak, že se děti závodníci vypouštěly po jednom v intervalech 2 minut a měly za úkol doběhnou lesem, polema, zkrz vesnici a zase lesem na 4 km vzdálenou rozhlednu Tanečnice (do kopce), kde na ně čekal vedoucí (dopravivší se tam vozem), který si každého jedince odškrtl, alby jako nepodváděl a neotočil to případně dřív, a zase zpět do tábora. Nejlepší tento orientační terénní běh dávali okolo 50 minut. Všichni jsme se snažili, výsledky byly na té nástěnce a soutěživý duch byl zažehnut. Ne tak můj kamarád Martin Růžička, o kterém už byla řeč a který se mnou seděl v lavici (než ho vyhodili) a se kterým kamarádím dodnes. Měl v té době (a má dodnes) malilinko přes váhu a byl v té době malilinko flegmatik (a je jím dodnes). Vyrazil na běh, uběhla hodina, hodina a půl a nic. Růžička se nevrací. Hodina a tři čtvrtě. Růžička se nevrací. My ostatní děti mu vyrážíme naproti v předtuše zlého. Na prosluněných polích před Mikulášovicemi se proti nám po polní cestě blíží lážo plážo postava a píská si do kroku. Růžička. To co jsme my závodivé typy pojaly jako prestižní záležitost, pojal tento hoch jako osvěžující vycházku letní překrásnou krajinou. Prostě Martin Růžička.

Úplně na prvním pionýrském táboře jsem byl už v šesti letech v roce 1969 ve Starých Splavech na Máchově jezeře. Ze šesti let si člověk až zas tak moc nepamatuje, ale něco přeci. Tam jsem viděl při táborovém promítání western Hombre s Paulem Newmanem. Byl rok 1969 a pouštět dětem americký filmy, aby se morálně nakazily (ty děti), ještě nebylo tak úplně zakázaný. Čistokrevný a plnohodnotný Western s velkým W ve mně vzbudil živý interes o tento žánr a vůbec o idealizovanou historii Divokého západu, kterážto mi vydržela dodnes i když už dávno vím, že na Divokém západě to vypadalo úplně jinak a Ústí nad labem, kde žiju je velmi pravděpodobně monohem divočejší, než Tomstone v dobách své Wayatovské slávy. Sice dnes už vím téměř jistě, že čest a chlapácká mužnost snoubící se s touhou trestat tvrdě bezpráví (kulkou a v méně závažných případech pěstí, která musí mlasknout), se na Divokém západě moc nenosila a Vinetou byl napsán celý v Drážďanech a v Brné u Ústí nad Labem, že bylo tehdy v kurzu spíš vyvražďování indiánů, bláto, tupí farmáři bez pistolí a ošklivé šlapky, ale marná sláva, nesmrtelné: „ Hej Hombre !“ už díky pionýrskému táboru na Mácháči v devětašedesátém nikdy nezapomenu. Jo a taky mě tam střelili vzduchovkou do stehna, to taky nezapomenu.

Velice kvalitní tábor byl i protekční a nadstandardně luxusní česko-německý družební pionýrský tábor v Náchodě, kam mě nějak záhadně protlačil táta. Bylo nás tam jen pár českých dětí ze „smetánkovských“ rodin a stejný počet z dederonské strany. Dohromady ne víc než třicet elitních parchantů, kteří se kromě družby také zřejmě měli naučit trochu německy a česky i když nevím k čemu by Němcům bylo třeba učit se česky. Ale v té době bylo všechno možné. Spali jsme dokonce v kamenném penzionu a ne v mokrém a studeném stanu. A pořád jsme někam jezdili, do Prahy do Zoo, každý druhý den nějaký zámek. Jak říkám, paráda. Teprve o mnoho let později jsem se od táty dozvěděl, že vedoucího tábora zavřeli pro mohutnou defraudaci. Tábor totiž měl být ještě mnohem luxusnější a jako takový byl jeho rozpočet více než štědrý. Na nějakou korunu se při utužování družby nikdy nehledělo. Měli jsme třeba letět letadlem nad Prahou a neletěli. Pan soudruh vedoucí usoudil, že nám harantům to, co pro nás zajišťuje stačí až až, a že jako zbytek čerpaných peněz použije jinak. Měl pravdu ten soudruh vedoucí, nám to stačilo bohatě, ale příslušníci SNB byli jiného názoru. Jak na to přišli nevím, my děti jsme ho určitě nepráskly. Byly jsme ostatně zaněprázdněny cestováním po krásách naší vlasti, Polska i DDR a hlavně tím navazováním družby. Ale trochu jiné, než měli soudruzi na mysli. Česko německé vztahy jsme utužovali jaksi tělesněji. Ostatně tato forma družby se praktikovala neustále, na všech pionýrských táborech a rozhodně ne jen v dětských kruzích. Družilo se tenkrát řádně. Na pracovištích, ve svazáckých kolektivech a na nejvyšší úrovni i na ÚV. Takového francyše, jakého dal Brežněv Honeckerovi při bratrské návštěvě snad nepamatoval ani tehdejší pornosvět. Co na tom, že se ještě před třiceti lety vraždili navzájem po milionech a jak Brežněv, tak Honecker se této národnostní řeže aktivně zůčastnili. To nebyl tenkrát polibek, to bylo bičování jazykem. My děti jsme se při družebním pionýrském táboru v Náchodě moc nelíbaly. Ale ošahávaly jsme se.

Jediný hnusný pionýrský tábor jsem zažil v Levíně – tábor Zdravotník. A nebyl jsem sám. Všichni, kdo tam kdy byli, se při vzpomínce na Zdravotníka jistě zachvějí. Zdravotník dostál svému jménu a marodka byla pořád plná. Nic jsme nesměli, vše bylo proti hygienickým předpisům a zdravotním zásadám a tak jsme za trest byli všichni pořád nemocní. V rybníku v Úštěku byly už tenkrát, když to ještě nikoho nezajímalo ani neděsilo, podle Zdravotníka sinice, takže se koupaly a vesele výskaly všechny tábory z okolí, jen my jsme se nudili ve Zdravotníkovi, až jsme z toho nastydli. V lese byly klíšťata, a nebo bylo moc mokro, a nebo moc sucho. A jídlo bylo taky hnusný. Kdo nebyl nastydlej, nebo neměl klíště, tak se alespoň posral. Ve Zdravotníkovi se nedělaly žádné sportovní hry, nechodilo se koupat, nechodilo se na výlety, nedělaly se stezky odvahy. Ve Zdravotníkovi se jen čekalo na konec tábora. Několik mých kamarádů Zdravotníka taky absolvovalo a jejich pocity jsou stejné, mnohdy se blíží až mírnému děsu. Dnes je z hlavní kamenné budovy tábora turistická ubytovna. V té budově byla marodka. Já bych tam nespal.

Pionýrských táborů různých kvalit jsem si užil dosytnosti. Stal se ze mě zkušený pionýrskotáborový harcovník a mohl jsem radit vyděšeným dětem, co byly poprvé, co příjde. Něco jako když v kriminále nastoupí nový vězeň a staří zkušení kriminálníci mu trochu radí a trochu ho děsí, co ho čeká. Naštěstí většina táborů byla dobrých, vedených vždy tak trochu skautsky a tvářící se pionýrsky. Na některých táborech měli vedoucí družin děti i rádi. Nad vším pak ční opravdový dobrodružný tábor ve Velkém Šenově, kde nás v rámci tréninků normálně fyzicky trápili a kde jsem se zocelil nejvíc. Spoustě dětí se tam nelíbilo, ale mě to nevadilo. A jedno nelze těm táborům upřít, člověk se už v dětství naučil pohybovat se v kolektivu a rozpoznávat zákonitosti života ve smečce. Což se později výborně hodilo při absolvování jinak stupidní základní vojenské povinnosti a rozhodně potom i v socialistickém „zaměstnání“. O práci pro kapitalismus ani nemluvě.

A stejně by mě zajímalo, proč jsme se vlastně jmenovali Pionýři, když pionýři byly první osadníci, průzkumníci a dobyvatelé amerického kontinentu. Čili tak trochu Divoký Západ, který se díky nastavené úrovni násilí a agresivity vyvinul v opravdu pěkný kapitalismus. Proč jsme se nejmenovali třeba Partyzáni?

Hudba k pionýrským táborům : Nějaký pionýrský pochod

Brontosauři – Vlajka