Tavarišč stoj

Třicet let stará historka z výpravy na Kavkaz. Povídky jsem začal psát pro pobavení pro své kamarády. Zajímá mě, co na to širší veřejnost.

Tavarišč stoj !

V roce 1986 jsem se dostal s výpravou do nejkrásnějšího pohoří světa, na Kavkaz. O tom jsou i jiné povídky (viz Tajuplná příhoda na Kavkaze). A hned jsem poznal to, co jsem už dávno tušil, totiž, že socialismus je budoucnost lidstva a komunismus sovětského typu nás dovede bezesporu ke světlým zítřkům. Začalo to už v letadle IL 62, kdy nás v letadle pro snad 200 lidí letělo 12 pasažérů na přibližně stejný počet posádky. Mělo to i svoje výhody, dotazem u letušky, které v té době ještě nemusely být hezké, ale hlavně prověřené, jsme získali zajímavou informaci a sice, že nás letí sice jen hrstka, ale jídlo a hlavně pití ! je nafasováno na plnou obsazenost. Čili než jsme doletěli do Kyjeva, docela slušně jsme se zprali plzní.

Už v Kyjevě bylo něco na ruském systému v nepořádku. V letištní hale připomínající velkou a hodně zanedbanou nádražní halu se povalovaly celé rodiny s peřinama, různí neoholení týpci pod sebe drobili chleba a zakusovali ho špekem a uklizeno tam bylo na tom mezinárodním letišti asi jako u nás, jenže mnohem míň. Ty chlapi nebyli nevoholený proto, že by se neholili, ale proto, že čekali na letadlo. Třeba 20 dní. V Rusku není kam spěchat. Celé letiště řídila tlustá dežurnaja s knírem a obrovským asi 20 cm velkým razítkem. Do letadla nás nevzali z důvodů známých jen jim. Po několika hodinách čekání jsme pochopili, že dežurnaja je naše spása. Vyslali jsme deputaci s úplatkem. Zbrusu novými teniskami značky Botas. A razítko se činilo. Komando týpků v uniformě, zřejmě letištní, v Rusku má uniformu i hajzlbába, vniklo do letadla, ukázalo na devět lidí, ti se zvedli a my zaujali jejich místa. Ke cti a postupné demokratizaci společnosti v Rusku nutno přiznat, že označené občany ihned nezastřelili, ale nechali je v letadle stát jako v autobuse. Když jsme coby Rychlými Šípy vychovaní skauti zpátky pustit sednout starší sovětské občany postávající na zádi letadla, bylo nám oznámeno tlustou, starou a hodně prověřenou letuškou, že nepřipadá do úvahy. V letadle se musí sedět. Alespoň inostránci. A letěli jsme. Jako občerstvení jsme za 2,5 hodiny trvající let dostali vodu, kterou jsem při turbulenci vylil. Letadlo s sebou vůbec cukalo víc, než bylo zdrávo. Na vnitrostátních linkách Sovětského Svazu létaly hodně zasloužilé stroje. No, ale byli jsme v Soči. Dopravní anabáze do hor však měla pokračovat.

V Soči před letištěm nás přivítal kamenný Lenin v hubertusu obklopen malým palmovým parčíkem. Později jsme zjistili, že bolševici s neomylnou přesností umísťovali Leniny v rozepnutém saku do zimy a Leniny v zimnících a s beranicích do subtropických a pouštních částí té své podivuhodné říše. Jeden takový bustový vyletněný Lenin byl prý i v Mestii, kam jsme měli namířeno, ale my ho neviděli, Svanové ho vždy po odjezdu rudého komisaře hodili do řeky. V řece bylo už sedmnáct Leninů. No nic, pozdravili jsme toho zmetka, co všechnu tu hrůzu zavinil, nasedli na autobus a překrásnou krajinou pobřeží Černého moře jsme se vydali přes město ještě ruské Suzumi.do bývalého hlavního města Gruzie zvaného Kutaisi. Cestu lemovaly palmy a mandarinkovníky, hned od pobřeží se zvedalo předhůří mohutného Kavkazu a celkově vše bylo až kýčovitě krásné. Je to úžasné místo a být to kdekoliv jinde, je to i turistický ráj. Ne tak v Rusku. Mít věčně zasněžené velehory na dohled od subtropického moře, palmových hájů a vyhlášených čajových plantáží, to má přeci každý a tůristy to nemůže zajímat. Na tom není nic k vidění. Suzumi je taky zajímavé město. Založeno údajně římany v bažinatém kraji bylo až donedávna sužováno malárií. Zaujaly nás opice prohánějící se volně po městě a zjevně do této lokality nepatřící. Spolucestující Gruzínec nám vysvětlil, že v Suchumi se nachází vojenský výzkumný vědecký a ještě ke všemu lékařský komplex, který je supertajný a všichni o něm vědí a ve kterém se dělají pokusy na zvířatech. A opice jsou chytré a prchají. Takže supertajné opice s ještě supertajnějšími strategickými viry poskakují vedle našeho autobusu. Inu Rusko.

Ani jsme se nenadáli a jsme v Gruzii, odkud je ještě větší syčák, než ten, co se o něm psalo před chvílí. Z Gruzie sice pochází pravděpodobně největší masový vrah vlastních občanů v dějinách z pestré přehlídky diktátorů, ale ostatní Gruzíni za Džugašviliho nemůžou. Gruzínci jsou neuvěřitělně pohostinný a ještě neuvěřitelněji hrdý národ. Stejný smysl pro čest a rodové zvyky snad mají jen na Sicílii a hrstka španělských grandů. Ostatně kníratí Gruzíni jsou Italům a Španělům z jihu a i dost podobní.

Jestliže letiště v Kyjevě byla nádražní hala krajského formátu, letiště v Soči autobusové nádraží formátu okresního, pak letiště v Kutajsi byla autobusová zastávka. Přízemní budova se zamčenými hajzly příliš pohodlí neskýtala. Ale měli tam pivo. Přesněji řečeno automat na pivo, ze kterého po vhození příslušného směšně malého obnosu vypadlo lahvové pivo značky Žigulevskoje. Jelikož obnos byl nízký i pro nás a Žigulevskoje nestálo na naše ani dvě koruny, zakoupili jsme jich každý hned několik. Sice v něm plavaly takové jakoby šlemy, ale bylo studené. Dva kusy vypil na žízeň i známý abstinent Milan Týce. Nedělo se nic. Zatím. Po několika hodinách čekání, popíjení Žigulevskovo a pozorování čuníků volně se procházejících po letištní ploše a občas zabrousivších i do „haly“ přišli dva chlapi v letecké umouněné uniformě a mezi sebou vláčeli třetího, který byl tak na šrot, že nemohl chodit. Představili nám ho jako pilota našeho dvouplošníku, který nás měl dopravit do Svanetie. Rozhodli jsme se spontánně, že pojedeme autobusem.

Jízda autobusem měla trvat a taky trvala osm hodin po kamenných silnicích vinoucích se divokými soutěskami, které by byly dozajista divukrásné, kdybychom se nebáli, že do jedné z těch ledovcových řek každou chvíli spadneme i se stařičkým autobusem a stařenkami s husami, co se vezly s námi. Specifika jízdy na sebe nedala dlouho čekat. Řidič například pod příslibem úplatku v podobě zbrusu nových botasek vysadil část domorodců několik kilometrů od jejich vesnice, protože cesta do bočního údolí by byla sice podle jízdního řádu, ale zajížďka. A inostránci nebudou přeci čekat, obzvláště, když jsme k botaskám přidali plakát Čedoku se slečnou v plavkách. Jízda ubíhala několik hodin kodrcavě příjemně divokou nespoutanou přírodou a na strach jsme si zvykli. Milan Týce ale začal mít potíže jiného rázu a to žigulevskovo. Pivo této vynikající značky mu těžce nesedlo a stračka jako bič na sebe nedala dlouho čekat. Chudák se kroutil co to šlo a když už to nešlo, vztyčil se Milan ze sedačky a zařval : „Tavarišč stoj !!“. Zařval to tak důrazně, že tavarišč šafjor zastavil ve vteřině v domnění tradičního a zde zřejmě ještě ne tak neobvyklého přepadení. Přepadení se nekonalo, spíše naopak. Milan tryskem vyrazil z autobusu. Stihnul to jen k zadním kolům vozu a tam se příšerně posral. Z okýnek autobusu ho pororovaly stařenky a husy z košíků. Tato situace se opakovala celkem třikrát a už jsme byli i s posranými zadními koly v Mestii. Bledý Milan vystoupil a zplných plic nám vynadal, že nám nic nebylo : „protože máte vy vaše pajšly úplně prochlastaný a nic vás neporazí vy prasata“ Z celé příhody plyne jedno jediné ponaučení. Pít alkohol je zdravé, ale musí se pít vytrvale.

Náš příchod v Mestii měl ještě jeden hezký dovětek. Na prašné hlavní ulici jsme potkali chlapíčka s puškou – lovce. Slovo dalo slovo a on nedal jinak, že prý musíme vidět jeho nový dům. Ve třech jsme k němu vyrazili a dorazili jsme k rozestavěné novostavbě, ne až tak často v místních končinách viděné. Lovec byl zjevně movitý muž a jako hrdý Svan se potřeboval pochlubit. Bylo řečeno, že Gruzíni jsou velmi pohostinní a velmi hrdí. Svanové jsou pohostinnější, hrdější a v případě ohrožení jedni z nejhorších nepřátel na světě. Malé historické odbočení. Svanové za druhé světové války ubránili celou svojí enklávu před Němci, byť Kavkaz z Ruské strany padl do rukou Hitlerovi a na Elbrusu vlál hákový kříž. Po válce ale stejně urputně bránili svojí zem i před Stalinem. Ouha. Svanetie byla dobyta klasickým „čestným“ bojem, kdy ruské tanky před sebou údajně hnaly ženy a děti. Svanové se vzdali, ale komunistům se nikdy nepoddali. Dál nosili své pušky a Leniny házeli do řeky. Bolševik se jich bál a stranická činnost v údolích Svanetie probíhala jen na teoretické bázi. V době naší návštěvy se nám náš milý hostitel Džaparidze hrdě svěřil, že v Mestii není žádný komunista. A když tak v ilegalitě. Ale zpátky k lovcovi. Na prohlídku jeho hrubé stavby jsme si přinesli plastový kýbl kvasu, tato vymoženost sem z Ruska už dorazila. Totiž, že na ulici stojí cisterna s hrnkem na řetězu a chlapi stojí ve frontě. Když na ně příjde řada, za pár kopějek si buď načepují do přinesené nádoby zkvašené něco (náš případ) a nebo si natočí do hrnku vypijí to a zařadí se znovu na konec fronty. Po několika kolečkách u cisterny je veselo. Kvas bývá různých, většinou dosti příšerných kvalit. Chutná skoro vždycky jako burčák z listí. Ovšem náš kvas v kýblu ku příležitosti návštěvy byl kupodivu docela dobrý, evidentně dělaný z ovoce. Zřejmě někde shnilo hodně jablek.

Dům lovce jsme samozřejmě chválili a přitom mohutně popíjeli kvas. K vidění byly sice jen neomítnuté cihly a cihlový dům se mezi okolní kamenné, hrady připomínající stavby moc nehodil, ale byl velký a nový a to se počítá. Jedna místnost byla v domě jakš takš udělaná k obývání, hlavně v ní byl stůl. V domě se nám líbilo, vypili jsme další kýbl kvasu a lovec vytáhl místní šnaps a přinesl odněkud i dobré bílé víno. Na pořádnou opici bylo zaděláno. Tak jsme si tam v družném hovoru popíjeli, když najednou do místnosti vstoupila žena. Nádherná štíhlá kráska s havraními černými vlasy a stejně černýma uhrančivýma očima. Ostatně ve Svanetii jsou všechny ženy buď mladé a tak nějak orientálně krásné, a nebo stařenky. Mezi tím nic. Každopádně tato dívka byla z první kategorie a vypadala jako miss Word. Nečekaná roštěnka. Byla to lovcova žena. Někdo z nás inostranců, už docela podnapilých, ji pochválil nahlas jako neobyčejně překrásnou ženu.

Nastalo hrobové ticho. Zas tak opilí jsme ještě nebyli, abychom nezačali pošilhávat po lovcově pušce v rohu a po trase rychlého úprku. Po několika desítkách vteřin napjatého ticha se lovcova tvář rozzářila jako slunce. „Opravdu si myslíte, že je krásná ? Neříkáte to jen tak ?“ Ujistili jsme ho jeden přes druhého, že je nejen krásná, ale jedna z nejkrásnějších žen, co jsme kdy viděli. A byla to ještě ke všemu pravda. „Nejkrásnější ?“ Lovec nás začal všechny vroucně objímat. „Všichni jak jste tady, jste od teď moji bratři a můj dům je i váš dům. Navždy.“ A slovo Svana platí, počítám, že dodnes. Škoda, že se do této čarokrásné části Kavkazu dneska nedostane už ani humanitární konvoj. Ta kráska po celou dobu stála mezi dveřmi a smutně celý výstup pozorovala. Lovcovi právě pochválili jeho nejcennější majetek, ne lidskou bytost. Tak to v Mestii chodilo a chodí dodnes. Inu jiný kraj, jiný zvyk. Místní svanské ženy mají sice na veřejnosti odhalenou tvář, ale jejich postavení ve společnosti se příliš neliší od ortodoxní islámské komunity. Škoda, jinde ve světě by se po nich chlapi uslintali, takový jsou to kočky. V domě lovcově jsme se ten den zpili tak, že si náš doktor, který byl jedním z nás pozvaných, rozšlápl hned první den brejle.

Hudba k Tovarišč stoj : nějaká sovětská budovatelská a pak gruzínská lidovka